Paní Romana má doma hypochondra. Je takový od doby, co ho poznala. Neustále heká, něco ho bolí, je unavený, cítí tíhu na hrudi a mnoho dalšího.
Vždy si šel ihned lehnout, okatě na gauči vzdychal a jeho žena se o něj musela starat. Nezapomínal na to, že už tady dlouho nebude, on to cítí a podobně.
Když přišly děti, rovnou dvojčata, paní Romana neměla moc prostoru starat se o něj. Musela se otáčet kolem svých dětí a domácnosti. Čas na to, aby skákala kolem manžela zkrátka nebyl. A on se cítil ublíženě.
Když jde k lékaři, samozřejmě přichází s tím, že mu nic není. Maximálně má chřipku nebo něco podobného, ale častěji chodí s informací, že je zdravý. A podle něj jsou lékaři šarlatáni, neví, co říkají. On ví, jak se cítí.
Paní Romana už to moc neřeší, když "náhle" onemocní, když má ona někam jet s kamarádkami, rovnou mu zamává a odjede. Párkrát víkend zrušila a jemu se "najednou" udělalo lépe.
