“Můj muž je hrozný hypochondr, pořád tvrdí, že je nemocný, ale jen si vymýšlí,” říká Romana. Zprvu se tomu smála, ale manžel je s rýmičkou mimo provoz

Paní Romana 57 let) tuší, že její manžel není nemocný, jak se pořád tváří. Pořád ho něco bolí, je mu slabo, cítí se unaveně a podobně. Jakmile se objeví nějaká nepatrná bolest, umí z toho udělat obrovský problém. Nechává se obskakovat, opečovávat a pořád tvrdí, že už tady dlouho nebude a že umírá. Když jde k lékaři, pokaždé přijde s tím, že jsou to šarlatáni. Protože mu nic není, což mu lékař také řekne.

Hypochondr odjakživa

Jsme manželé skoro třicet let a celou tu dobu je můj manžel hypochondr. Jakmile ho někde píchlo, musel strávit celé dny v posteli, musela jsem kolem něj skákat a poslouchat, že on už tady dlouho nebude. První rok jsem to prožívala s ním, starala se o něj. Pak mi to přišlo až vtipné. Jenže když přišly naše děti, neměla jsem čas pečovat i o něj. Dvojčata dají zabrat, navíc měly děti otočený režim. Velmi ho to urazilo, prý bych se měla starat i o něj, on už tady dlouho nebude, takže bych mu měla dát přednost. Prostě chlap, no. Přecházela jsem to, měla jsem spoustu starostí s dětmi, ne ještě řešit jeho.

Lékaři jsou šarlatáni

Postupem času se “hroutil” každou chvíli. Posílala jsem ho k doktorům, i když jsem věděla, jak to dopadne. A taky že ano. Vždycky přišel, rozčiloval se, že jsou doktoři jen obyčejní šarlatáni, kteří z lidí tahají jejich peníze, ale vyšetřit pořádně, to ani náhodou. Prý mu nic není, ale on moc dobře ví, co mu je, a co ne! On je všechny zažaluje a budou platit! Jasně, že mu nic nenašli, když mu nic není. Prostě je to hypochondr, který potřebuje, aby kolem něj lidé skákali a neustále ho opečovávali. A mě už to nebaví. Za ty roky jsem vycvičená. Když jedu na víkend s kamarádkami, začne mu být podezřele špatně, umírá. Dvakrát jsem v začátcích zrušila svou účast a jemu se jako zázrakem udělalo lépe. Teď už, “na smrt nemocnému” v posteli, jen zamávám a řeknu "v neděli večer čau". Nebudu uvázána u něj a jeho vymyšlených diagnóz.

Co s tím ale dělat? Nebaví mě to. Jak mu říci, že je to trapné?

Nejlepší odpověď na situaci paní Romany má lékařka Annie Lane na jejím webu

Zní to, jako by váš manžel měl vážnou úzkostnou poruchu. Je důležité, aby dostal odbornou pomoc k léčbě jeho stavu, jinak se to ještě více vymkne kontrole. Ano, jet o hypochondr. Otázkoou ale je, zda to myslí vážně, nebo vás jen svými diagnózami vydírá. Pokud se odmítá léčit, pak je možná čas přehodnotit, zda je dobrým životním partnerem. Mezitím si s ním stanovte hranice, pokračujte v rozvíjení svých koníčků a přátelství a zaměřte se na svou vlastní péči o sebe. Dobrý terapeut vám může pomoci zpracovat tyto obtížné emoce a vyhodnotit případné další kroky. Promluvte si s ním a řekněte, že po tolika letech manželství už na tyto kličky nejste zvědavá.

Jak se má paní Romana zachovat? Co dělat s manželem hypochondrem? Žít s ním a neustále ho opečovávat? Nebo partnera a jeho “nemoci” ignorovat?

Co byste na jejím místě dělali vy? Přečtěte si také příběh paní Dany, která je v šoku, že jejich dcera čeká jen na dědictví a nebude pracovat.