Každý z nás asi někdy zažil probdělou noc a následující den, kdy se ve svém těle necítil zrovna nejlépe. Únava, pomalé reakce, bolest hlavy či potíže se soustředit, takto nás halí mozková mlha. Pokud ale setrvává delší dobu a její projevy se stupňují, je to signál pro změnu. Psychoterapeutka Lucie Papíková radí, jak se s neduhem moderní doby vypořádat.
V první řadě je dobré uvést, že nejde o žádnou lékařskou diagnózu. Mozková mlha je hovorové označení pro fyzické příznaky, které na různé škále negativně ovlivňují náš život. Co si pod tím označením tedy představit? Jsme unavení, zpomalení, zapomínáme a špatně se nám soustředí. Můžeme být malátní, bolet nás hlava a mít i jiné fyzické nevolnosti. Zhruba tak bychom mohli shrnout hlavní příznaky mozkové mlhy.
Představme si ale, že nám běžné „dospání se“ a odpočinek nepomůže. Obtíže zažíváme dlouhodobě, ve vyšší intenzitě a tak, že nám z části nebo úplně znemožňují fungovat v každodenních situacích a povinnostech.
Příčin mozkové mlhy je mnoho. Od neurologických, hormonálních, způsobených vedlejším efektem léků až po ty psychosomatické. U nich jde nejčastěji o chronický stres, dlouhodobý nedostatek spánku a výkonový životní styl. Přidružené ale mohou být i další psychosomatické projevy, jako jsou například úzkosti či deprese.
Žijeme v hektické době, kdy se důraz klade na výkon a ustavičné posouvání se vpřed. Být stále lepší a zvládat co nejvíce věcí, jako by byly mantrou moderní doby. Abychom takový život zvládli žít „ve zdraví“, není čas a prostor na vše. Je třeba najít efektivní způsob, jak výkon udržet. Emoce a negativní prožitky nás zdržují, omezují nebo se jich obáváme. A tak se je naučíme potlačovat nebo odsouvat do pozadí, až na ně bude čas.
Stejně tak jsme v dnešní době ztratili schopnost vnímat signály našeho těla. Když nás začne bolet hlava, vezmeme si automaticky prášek a jedeme dál. Tělo nám ale říká: „Jsi vyčerpaná, odpočiň si.“ To ale nelze, protože nás honí deadline, večerní sraz s kamarády nebo se dnes už vážně musí posekat tráva. Známe to asi všichni.
Vyčerpání, potlačený vztek či smutek ale jen tak nezmizí. Tělo si dříve či později musí najít jiný kanál, jak upouštět „vše nahromaděné“. Začneme pociťovat dlouhodobější únavu, zpomalenost, zatemnění myšlenek. A řekneme si: „To už není normální.“
Tělu se vybily baterky, jelikož jsme se nestarali o pravidelné dobíjení. Nezjišťovali jsme, kdy a jak se vybíjí. Vyčerpaly se na doraz a nyní řádně nefungují ani ty záložní. Začneme řešit, jak baterii rychle vyměnit. Místo toho se zkusme naučit, jak s energií a procesem vybíjení a nabíjení efektivněji a dlouhodobě pracovat.
Na první pohled může znít radikálně, že děláme všechno špatně a neměli bychom nikdy jít na dluh únavy. To je samozřejmě nesmysl. Jen je po silnějším vybití potřeba dát prostor i opětovnému nabití. Snažit se nechodit pravidelně na doraz úsporného režimu, jinak si tento styl fungování vybere svou daň a projeví se třeba právě mozkovou mlhou.
Kde ale začít, když výkonové fungování známe celý život? Například tam, kde je naše pozornost, tedy čeho si jsme schopni všimnout. U někoho je signálem bolest hlavy, u jiného myšlenka „musím, měla bych“. U dalšího třeba situace, kdy se mi něco nelíbí a ten pocit potlačím. Pak si toho zkusíme všímat. Jak často a kdy tento stav zažíváme? Možná zjistíme, že nás provází mnohem častěji, než si myslíme.
Není dobré cokoliv měnit radikálně ze dne na den. Pokud se v práci běžně nezastavíme, nemusíme se hned pouštět do hodinové meditace. Začněme třeba maličkostí, kdy se v náročné chvíli napijeme vody. Napočítáme do tří a pokračujeme dál. Stresovou situaci to nevyřeší, ale podpoříme tím naše tělo, aby zátěž o trochu lépe zvládalo.
Dále se nabízí otázka, co bychom v těch situacích potřebovali jinak. Nebo s čím dalším to může souviset. Jakmile se začneme sami sebe ptát, ať už formou sebepéče, nebo třeba s pomocí psychoterapie, jsme na dobré cestě.
Text: Lucie Papíková
Mgr. Lucie Papíková
Jsem psycholožka, gestalt psychoterapeutka a lektorka kurzu pro sociální pracovníky a další pomáhající profese. Pracuji s dospělými klienty formou individuální psychoterapie. Jako lidé jsme sociální bytosti. Není tedy zvláštní, že nás ovlivňují vztahy. Hlavně pak ten nejdůležitější – náš vztah k sobě samým. Věřím tomu, že čím více rozumíme sami sobě, tím se nám může lépe žít. A tím se mohou kvalitativně proměňovat i další oblasti našeho života – emoční prožívání, vztahy s druhými, zvládání stresových situací atd. Péče o sebe a laskavost k sobě se zkrátka vyplatí. Působím také na portálu Terapie.cz.
Autorský článek
