Zdravá sebejistota a sebeúcta jsou pro naše každodenní fungování nesmírně důležité. S trochou nadsázky se dá říci, že je potřebujeme jako vzduch k dýchání.
Sebejistotou se myslí důvěra ve své vlastní schopnosti a dovednosti, v to, že víme, co a proč děláme, dokážeme se rozhodovat a známe své vlastní limity. Nikdo totiž není dokonalý a není na tom ani nic zvláštního, ani špatného. Přijmout se se svými chybami je zase právě projevem zdravé sebeúcty. Představte si, že si vážíte někoho jiného, třeba učitelky ze školy. A zkuste se zamyslet, proč si jí vážíte. Uměla asi dobře vyložit látku, byla přísná, ale spravedlivá, nebo s ní naopak byla velká legrace… Přitom je docela dobře možné, že tatáž žena nedokáže upéct bábovku, neuplave padesátku a neumí dobře řídit. Bylo to ale pro vás důležité? Nebylo. Stejně tak přistupujte k sobě a važte si toho, co jste dokázala, co umíte, jaká jste. A těšte se na věci, které ještě dokážete. Určitě jich nebude málo. Z průzkumů vyplývá, že s vědomím vlastní hodnoty mají 3x větší potíž ženy než muži. To je dáno zřejmě tím, jak jsme byly vychovávány a co jsme dostaly do vínku.
MY ŽENY JSME JINÉ
Schválně, vzpomeňte si na své dětství. Říkali vám často rodiče: Jsi dobrá, schopná. Na to máš, prosaď se. Věř si, to jsi udělala správně. Chyba? Nevadí! Jdeme dál… A nebo si vybavujete spíš věty: Buď hodná. Poslouchej. Sedni si, půjč mu to, když to chce. Ta matika ti asi nikdy nepůjde!… Zatímco od kluků se tak nějak sebevědomí, zdravá dravost a bojovnost očekávají, ženy bývaly dříve často ponoukány ke skromnosti a sebezapření.
82 % žen považuje sebevědomí za důležité. Ale jen 30 % svým schopnostem věří
Nakonec „věřit si“ a být sebevědomá se ještě donedávna považovalo za sprosté slovo. Naštěstí se doba mění, ale přesto bude ještě trvat, než se změní i naše myšlení. To formuje nejen rodina, ale také společnost, v níž žijeme a která na nás klade stále vyšší nároky. A zejména my ženy, abychom se doslova rozkrájely, chceme-li vyhovět všeobecným očekáváním. Ideálně bychom totiž měly být matkami, ale porodit nesmíme do třiceti (to je brzy), ani nad čtyřicet (to je pozdě). Kariéru bychom sice budovat měly, ale ne tak, aby to zastínilo rodinu (když už ji máme). Plat se očekává vysoký, ale ne vyšší než mužův. Domácnost máme mít uklizenou, nikoliv však moc přehnaně (jinak jsme za bydlenky). Vařit ano, ale jen moderně. A tak bychom mohly pokračovat.
Není divu, že se občas cítíme nejisté a mnohdy se snažíme být těmi, které nejsme. Urputně se chceme vměstnat do rolí, o nichž si myslíme,že bychom je měly umět hrát, ale ve skutečnosti nám vůbec nesedí. Některé z nás tak stále dychtí po tom být rychlejší a výkonnější. Zamyslela jste se ale někdy nad tím, že tu možná jsme právě proto, abychom kolem sebe šířily klid a harmonii? Tento nesoulad mezitím, co chceme a co je nám vlastní, a tím, co se od nás očekává nebo co si myslíme, že se očekává, v nás totiž vytváří vnitřní zmatek. A když takový stav trvá dlouho, pak už ani samy nevíme, co chceme a kdo jsme. Ale nejhorší je, že tím, co si samy o sobě myslíme a jak si samy sebe (ne)vážíme, dáváme také nějakou informaci samy o sobě svému okolí.
ČTĚTE TAKÉ:
SEBELÁSKA NEROVNÁ SE SOBECTVÍ
7 KLÍČOVÝCH ROZDÍLŮ MEZI ÚSPĚŠNÝMI A NEÚSPĚŠNÝMI LIDMI
Sdílejte:
