Láska kvete v každém věku a když je člověk dlouho osamělý, pak ji prožívá intenzivněji. Každý má navíc právo na lásku, ale okolí to může vnímat jinak. Kde je ta hranice, kdy zasahovat někomu do jeho štěstí? Máme vůbec právo na to někomu říkat, zda se může zamilovat? A mají vůbec děti právo zasahovat do lásky dospělých rodičů?
Paní Zdenka (64 let) ovdověla před deseti lety. Byl to pro ni šok, její muž nebyl nijak nemocný, ale pak stačila jedna návštěva lékaře a do tří měsíců se dívala na hrob svého manžela. Strávili spolu celý život , proto pro ni byla tato ztráta o to bolestnější. Dlouho se s odchodem svého milovaného muže nemohla smířit, postupně však čas bolest otupil a vědomí jeho nepřítomnosti přestalo tolik bolet. Zdena byla odhodlaná, že zůstane sama. Po nikom netoužila, byla spokojená. Pak ale v seniorském centru potkala Ivana a zamilovali se do sebe. Děti paní Zdenky to však nesou velmi těžce. Proto se Zdenka rozhodla napsat jim dopis, kde jim vysvětluje, jak celou situací cítí.
Milé děti,
smiřte se s tím, že jsem šťastná, spokojená a zamilovaná. Po deseti letech, kdy jsem byla sama a osamělá, začínám mít zase ráda život! Ano, může za to jeden sympatický muž. Ivan, který mi do života vstoupil nečekaně. Nevěřila jsem, že se někdo v mé blízkosti objeví, ale je to tak. Láska mě potkala a já jsem šťastná. A vám do toho, milé děti, nic není. Takže žádné hysterické telefonáty, přesvědčování, že to pro mě není, že se mě snaží jen využít, že bych měla myslet na tátu a podobně. Už stačilo!
Láskou mého života vždycky byl a navždy bude váš táta. Potkali jsme se velmi mladí a nikdy jsem nelitovala toho, že jsme byli spolu. Prožili jsme krásný život, ale moc krátký. Nemoc vám vzala vašeho tátu, ale mě vzala životní lásku, nejlepšího přítele, spřízněnou duši. Opravdu jsem věřila, že jsme si souzeni. Nesla jsem to velmi těžce, sami to moc dobře víte. Pomáhali jste mi a já jsem za to velmi vděčná. Chodili jste za mnou pravidelně, střídali se u mě a snažili se mě vtáhnout zpět do života. Po určité době se vám to podařilo. Jenže jsem byla pořád sama. Našla jsem si tedy senior centrum, kde jsem zase platná společnosti, kde se s lidmi bavím, směju, chodíme na výlety.
Jednoho dne tam přišel právě Ivan. Vdovec, který se přestěhoval za dcerou a synem. Ihned jsem pocítila, že je to velký sympaťák a líbil se mi. Po velmi dlouhé době. Nejsme mladí, takže naše oťukávání bylo postupné, ale získal si mne i mé srdce. Mám ho ráda, ráda s ním trávím čas. Nebojte se, nemám v úmyslu se vdávat ani ho k sobě hned stěhovat, na to se známe příliš krátce. A dobře vím, že nejsme nejmladší, ví to i Ivan. Chci mít jen někoho, s kým mě bude život bavit. Kdo mi dá pocit, že jsem ještě žena. Kdo mě vezme na kávu, do divadla, složí mi kompliment.
Jakmile jsem se vám svěřila, měla jsem pocit, jak by vypukla třetí světová. Byli jste nepříčetní. Křičeli jste, plácali nesmysly, že mě určitě využívá, chce moje peníze, které jen tak mimochodem skoro žádné nemám, tvrdili jste, že mě opustí, že se to nehodí a nejhorší argument byl, že jsem zradila tátu. Měla jsem si připadat, že jsem vašeho tátu podvedla? Tak to ne! Do života mi rozhodně mluvit nebudete.
Smiřte se s tím, že mám Ivana ráda. Nenutím vás ho milovat, ale respektujte to a chovejte se k němu slušně. Přejte mi to, jsem po dlouhých letech šťastná. Váš táta by mi jistě přál, že se cítím hezky a dobře.
Vaše máma
Paní Zdenka se rozhodla dát lásce druhou šanci i v pozdním věku. Její děti však úplně nesouhlasí. Mají na to právo? Chtějí mámu chránit, ale opravdu mohou takto vyšilovat? Jak byste se v takové situaci zachovali vy?
Na motivy příběhu, který do redakce zaslala paní Zdenka O.
