Žena v domácnosti: Ráj, nebo peklo?

Ženy v domácnosti společnost často rozděluje jen do dvou skupin. Do první řadí dámy submisivní, neambiciózní a dokonce „mentálně prostší“, zatímco příslušnicím té druhé přiřazují sebevědomí, duševní vyspělost a emancipovanost. Tato teorie však s realitou nemá moc společného. Jistě znáte dost takových (možná včetně sebe), jimž sebevědůvěra a intelekt nechybějí, a přesto by „úděl“ ženy v domácnosti vítaly či si ho užívají. Jiným zase sebevědomí a ambice pomohly „klofnout“ muže, který je živí. A některé zakomplexované slípky jsou naopak doma nešťastné a v zaměstnání by byly spokojenější. 

Jsi můj pán!

Slova písně z muzikálu Dracula přesně popisují, jak by žena v domácnosti NEMĚLA vnímat partnera, z jehož platu žije. Prvním předpokladem je totiž rovnoprávnost – jakmile začne být v partnerské dvojici jeden nadřazen druhému, je zaděláno na problémy, a to mnohdy i velmi závažné. Že ji muž nesmí vnímat jako služku, uklízečku, kuchařku, sexuální otrokyni nebo objekt, na němž si vybíjí zlost, si musí nejprve uvědomovat žena a podle toho se také chovat. Pánů, kterým by to bylo jasné samo od sebe, je velice málo – jsou spíš výjimkou. Ostatním to dámy musejí zřetelně sdělit – slovy i činy. Pokud žena dává najevo opak (tedy, že je na partnerovi závislá, že mu musí být vděčná, že snese jeho nadřazené chování atd.), nemůže se divit, když on to tak vezme. V tomto směru jsou muži trochu jednodušší – vše je jim nutné říci zcela jasně (co chcete k narozeninám, stejně jako jak se k vám mají a nemají chovat).

Jasně rozdělit role

Rozdělení rolí by mělo být jednou z prvních věcí k řešení už krátce poté, co se partnerský vztah začne rozvíjet. A pokud v průběhu času dojde ke změně okolností (narození dětí, ztráta zaměstnání jednoho z partnerů nebo naopak výrazné zvýšení platu druhého apod.), je třeba to řešit znovu. Vždycky musí jít o vzájemnou shodu – k postavení, které má dlouhodobě zastávat, nesmí být nikdo donucen nebo přesvědčen, aby „nedobrovolně souhlasil“. Prakticky nikdy totiž neexistuje pouze jedno jediné řešení – obvykle jsou nejméně dvě alternativy, ale často jich je ještě víc. Chce to jenom mít dobrou vůli a trpělivost hledat takovou, jež bude kompromisem, který může vyhovovat všem. Ale pozor: žádná dohoda nemá věčné trvání, neboť se mění jak rodinná situace, tak názory, věk, zdravotní stav atd. zúčastněných.

Nejen prachy

Příklon k tomu, aby se hodnota práce měřila dosaženým výdělkem, je zlozvykem dnešní doby. Existuje mnoho profesí, o jejichž velkém významu pro společnost není pochyb, přičemž platově jsou ohodnoceny špatně. A naopak, řadu pracovních míst lze právem považovat za úplně nebo dosti zbytečné, přestože mzdy tam jsou vysoké. Neplacená zaměstnání (např. dobrovolnictví u charitativních organizací) jako by hodnotu neměla, byť ve skutečnosti jsou často životně důležitá. V podobně nepříznivém světle je také práce související s domácností a péčí o děti. Její význam je obrovský – bez ní by celá společnost zkolabovala. Přitom ji většina žen vykonává jako „neplacený vedlejšák“ při svém běžném zaměstnání. A ty zbylé, které ji z jakýchkoli důvodů provádějí „na plný úvazek“, má okolí sklon považovat za jakési parazity, kteří „nedělají nic“. Což je naprostý nesmysl. Ale ani ty ženy, jejichž manželé vydělají dost na to, aby nepracovaly a měly k ruce placené pomocnice v domácnosti, nemusejí být „příživnice“ – pokud se věnují nějaké smysluplnné činnosti (charita, umělecká tvorba aj.). Ovšem ty, co opravdu nedělají nic (a takových je jistě také dost), těžko mohou očekávat nějakou zvláštní úctu. Obvykle ji také nechovají ani samy k sobě, což jim na psychické pohodě nepřidá. Takže nechat vydělávat pouze partnera ANO, ale odmávnout práci jako nepříjemný hmyz rozhodně NE.