Po 5 ti letech manželství jsem zjistil, že mi manželka byla krátce před svatbou nevěrná. Později znovu a shodou okolností na nevěry navazují narození dětí. Mám silné pochybnosti, zda jsou obě děti skutečně moje. Už rok se tím velmi trápím a nevím, jak dál. Jak situaci řešit radí speciální pedagožka a psychoterapeutka Mgr. Charlotte Benátská.
S manželkou jsme více jak čtyřicet let, jsem o čtyři roky mladší, máme dvě dospělé děti, obě mají vysokou školu, mají svůj život, máme skvělé vnuky. Asi po pěti letech po svatbě jsem se dověděl, že manželka mě byla těsně před svatbou nevěrná, a to víckrát v průběhu měsíce, s mladíkem o devět let mladším. Byl jsem na vojenském cvičení. Měli jsme skoro rozvod, ale nakonec i díky rodičům z obou stran jsme to nějak překonali. Nyní, po více jak čtyřiceti letech se tento problém při prohlídce starších fotografii opět rozhořel. A co více, datum narození prvního dítěte se shoduje s nevěrou ženy.
Bohužel i narození druhého dítěte po roce se opět shoduje s události, kdy manželka nebyla v noci doma, to se stalo několikrát. Později se ukázalo, že opět měla nějaký poměr s mladíkem o deset let mladším. Ona vytrvale zapírá. Když jsem nyní řekl manželce, že nechám udělat test otcovství, začala plakat, prosit ať to nedělám, ať jí i dětem nekazím život. A je na ní znát, že si není jistá ani u jednoho dítěte, i když tvrdí, že obě děti jsou moje, taky co jí zbývá, že?
Ženu miluji, je to skvělá manželka, bohužel v mládí měla mnoho přátel, ráda byla ve společnosti, ráda tančila a užívala si života, dokonce už i částečně přiznává nevěru před svatbou, prý si to už moc nepamatuje, nevěru si však každý pamatuje. Taky přiznává, že měla ráda mladší kluky, navíc je narozená ve znamení vodnáře, tedy nestálá. Já jsem jí nikdy nebyl nevěrný. Když jsme se brali, mně bylo dvacet pět a jí dvacet devět, neskutečně jsem jí věřil a miloval jí a totéž jsem cítil i u ní, doufal jsem, že blbnutí a lásky už má za sebou. Asi jsem se spletl.
Všichni si myslí, že máme úžasné manželství, což taky bylo, taky to byla moje životní láska, nerad bych o ni přišel. Poslední roky v důchodu si užíváme, máme dostatek peněz na dovolené, můžeme si hodně dovolit především díky mě. Jezdili jsme i čtyřikrát za rok k moři. Jsme však důchodci, máme už i zdravotní problémy a nevím jak dál, nechci umřít s pocitem, že děti nejsou moje, asi by je to šokovalo, manželku mají v lásce. Já se však nemůžu smířit s nevěrou těsně před svatbou a s pocitem že děti nejsou moje, chci znát pravdu. Manželka často pláče. Nevím jak dál, můžete poradit?
Dobrý den, Mirku,
rozumím a je velmi těžké vystihnout slovy, co skutečně prožíváte. Rozčarování z toho, co bylo, obavy z toho, co bude – to vše vzbuzuje pocit nejistoty, který je schopen i jinak odolného člověka psychicky zcela paralyzovat. Jako nezaujatá osoba, která není na Váš životní příběh emočně navázána, Vám mohu předložit pragmatický pohled na věc.
Dovolím si citovat Vaše slova: „Neskutečně jsem jí věřil a miloval jí a totéž jsem cítil i u ní. Ženu miluji, je to skvělá manželka.“ Váš vztah byl postaven na nejdůležitější platformě, a tou je láskyplný pocit, přesvědčení o tom, že ten druhý je pro mě tím správným a pravým. Takové to páry společně vytvářejí hodnoty jako fungující rodina, zázemí, vzájemná opora, výchova dětí. Že si během života občas nerozumí a dojde ke krizím, je naprosto běžná a v podstatě zdravá věc. Člověk potřebuje prožít krize, neúspěch, a tedy překonávat překážky, aby pochopil, co se děje a proč, poučil se a dál fungoval jinak a lépe.
Píšete také: „Doufal jsem, že blbnutí a lásky už má za sebou. Asi jsem se spletl.“ Že byla Vaše žena zamlada dychtivá života a užívala si ho podle svého, je v podstatě druhořadé, jakkoli to pro někoho může být nepřípustné nebo pochopitelné. Vy jste ustáli leccos, věřím, že jste zažili více dramat, než uvádíte, a přesto jste vše zvládli. Nyní se rok trápíte tím, že si sám vytváříte nejrůznější mentální scénáře - toto je přímá cesta k sebezničení.
Mirku, děti, které jste společně vychovali a dovedli úspěšně do dospělosti – JSOU VAŠE. Je mnoho párů, které mají adoptované děti nebo partneři vychovávají společně děti, které k nim nějakým způsobem „patří“ ke spokojenosti všech. Je také bohužel spousta rodin, kde jsou děti nešťastné, týrané a nemilované, a bohužel jde o děti, které žijí s biologickými rodiči. Nejdůležitější je, jakou citovou vazbu s dětmi máte, jaké vztahy mezi sebou máte a co niterného si vzájemně předáváte.
Pouštět se do pátrání a následná konfrontace se všemi zúčastněnými by mohla být velmi zranitelnou událostí pro minimálně 4 lidi. Vaše děti žijí s tím, že mají nějaké rodinné základy, ty byste jim úplně naboural a naprosto a zásadně ovlivnil jejich životy. Vzhledem k Vašemu věku i věku manželky, s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu vás obou, bych doporučila zaměřit pozornost na věci, které fungují, a které vám dělají radost. Málokdo si v dnešní době může užívat v důchodu tak, jako vy dva se ženou. Nepodtrhávejte si tedy židli pod sebou. Kromě toho, sám přiznáváte, cituji: „byla moje životní láska, nerad bych o ni přišel.“
Mirku, chcete znát pravdu. Možná pro někoho platí, že „krev není voda“, já jsem ale přesvědčena, že největší hodnotou je láska – a to láska k ženě a k dětem, které jste společně vychovali…
Mgr. Charlotte Benátská Speciální pedagožka a psychoterapeutka zaměřená na párovou komunikaci a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se specielně ženám v oblasti zdravého ženského sebevědomí a intimity. Je autorkou publikace Ženy, klíč ke spokojenosti je v nás. www.vztahy-komunikace.cz
Pokud jste se ocitli v situaci, se kterou se s námi chcete podělit nebo si s ní nevíte rady, napište nám na email: [email protected]
