Příběh čtenářky: Tajemný ctitel

Tak už i poslední svíčka na adventním věnci dohořela. Vytahuju z něj šišky, mochomůrky a hvězdičky a opatrně je balím do papíru, aby byly připravené na příští rok. Když krabici ukládám nahoru do skříně, nahmatám v rohu nafukovací balonky. Přemýšlím, jestli je už sundat, když se Jáchymovy šesté narozeniny kvapem blíží. Pořídit si „skoroježíška“ mi tenkrát přišlo jako báječný nápad. Teď už v tom, že má Jáchym narozeniny pár dní po Vánocích, takové kouzlo nespatřuju. Pohled do novoroční peněženky je u mě totiž dost traumatizující. Naštěstí už jsem si aspoň ke svátkům dokázala najít smířlivý vztah. Vánoce o samotě se dvěma malými dětmi mě přestaly tolik děsit. Radši nevzpomínat na to, jak první roky po rozvodu byly špatné. Holt to s jedním princem nevyšlo a nevím, jestli na druhého ještě věřím.

Na samotu nemyslím 

Bylo by fajn, kdybych nemusela všechno řešit sama. Ale exmanžel se rozhodl pro jiný život. Snažím se myslet na příjemné věci. Třeba na to, kolik lidí mě má rádo a posílá mi pořád vánoční přání. Jednou rukou otvírám schránku, druhou jen tak tak držím plné ruce nákupu. Tedy, není ho zase tak moc, ta moje peněženka mě dost limituje.
„Ukažte, já vám to podržím,“ nabídne se soused. Tenhle chlapík mi vůbec není příjemný. Stačí se podívat na ty jeho ušmudlané pantofle. On v nich snad chodí i teď v zimě až do obchodu. Brrr. Snad si dneska alespoň odpustí dvojsmyslné řeči.
„Děkuju,“ snažím se jeho pomoc omezit na nezbytně nutnou dobu a rychle vybírám schránku. Dopisy, účty, letáky a nenápadná bílá obálka. Soused mě svlíká očima. Hm, tohle, panáčku, neklapne. Raději mizím do bytu. Neznámé obálky se leknu, ale když ji rozbalím, vypadne voucher do cukrárny.
„Poděkování stálým zákazníkům? Vždyť tam často nechodíte. A jak vlastně znají tvoji adresu? Nebo to házejí do schránky všem?“ podrobuje moje matka podivnou poštu rozboru. Rozloučím se s ní a rozhodnu se tajemnou zásilku pustit z hlavy. Navíc se blíží ty Jáchymovy narozeniny, tak se voucher určitě neztratí. Povzdechnu si a znovu mi přijde na mysl, že nemám peněz na dárky nebo oslavu nazbyt. Navíc nejdřív musím zaplatit opravu pračky nebo pračku novou. Leda na splátky, ach jo... Mysli pozitivně, opakuju si jako zaklínadlo. Když jsem se, ač nedobrovolně, dala na vojnu, musím bojovat. Přece si ten nový rok nezkazím hned na začátku...

Další výdaje

Tak si třeba vezmu nějakou práci navíc, uvažuju, když mi paní učitelka ve školce předá papírek s údaji k zimní školce v přírodě. S platebními údaji především. Nemůžu přece děti ošidit o pobyt na horách. Já sama se tam s nimi nedostanu. Na to nemám peníze. A vlastně ani nervy. Když jsem naposledy sama táhla lyže, boby, batohy a dvě děti, zařekla jsem se, že tohle už nikdy. Naději, že se na horách s někým seznámím, jsem taky brzy vzdala. Ostatní manželky zjevně znepokojovalo, že v naší malé skupince chybí mužský prvek. Jedinkrát se jistý tatínek nabídl, že nám pomůže, když viděl, jak bojuju: jedno dítě-vlek-druhé dítě-já, ale jeho stíhačka si pro něj brzy došla.

Tajemná kytice

Pokud jsem samotu v běžném provozu zvládala dobře a naučila se s ní pracovat, na horách při pohledu na spokojené rodinky na mě dopadla v plné tíži. Tatínkové učící děti lyžovat, páry smějící se nad svařákem, noční sáňkování, romantika ve wellness...Takže letos se prostě nejede. Děti pojedou na hory se školkou, nějak na to holt seženu. Navíc Terezka letos chce jet poprvé. Tolik se těší, připadá si už jako velká holka. Nemůžu jí říct, že na to nemáme. Z úvah cestou ze školky mě vytrhne Jáchymovo škemrání: „Půjčíš mi klíče, mami? Prosííím!“ S úsměvem přikývnu. Rád vybíhá schody potěšený dospěláckým úkolem otevřít první. Nahoře ho najdu zaraženě stát přede dveřmi. Na klice visí kytice frézií, line se z ní omamná vůně – a vzhledem k umístění není pochyb, že patří nám. Ale proč? Není tu žádný lísteček, žádné vodítko, nic.
„A není to ten soused? Ten v těch rozšmajdaných pantoflích?“ napadne mámu, když s ní večer nález konzultuju po telefonu.
„To mi k němu nesedí,“ přemýšlím. „Ten na kytky není. Spíš by se mi pod záminkou čehokoli vnutil do bytu a zkoušel to na mě u kafe na pohovce,“ uzavírám debatu.

Trable s oslavou

„Ale já chci!!!“ začne Jáchym ječet hned, jak vstoupíme do domu. „Chci oslavu v restauraci!“ vzteká se. Kuba ji tam taky měl. A Matěj na bowlingu. Nechci si kámoše zvát domů. To je nuda. Navíc tady bude otravovat Tereza!“
Terezka se naštve a začne do bráchy kopat svojí malou nožičkou. „Já ti vadim, jo? Proč nemůžu být na oslavě tvých narozek?“ Vztek hrozí, že se přelije do usedavého pláče... nechci už na chodbě našeho činžáku předvádět další divadlo, a tak děti rychle strkám do schodů, ať jsme co nejdřív doma.
Zase ty narozeniny. Přemýšlím, kolik tak asi dětská oslava někde v restauraci může stát. Jedno vím ale jistě. Do rozpočtu se mi nevejde. Míjíme sousedku. Tváří se chápavě, tak alespoň šťouchnu do dětí, aby pozdravily. Trochu je to zklidní. Celé to naše divadlo musela slyšet. Ach jo. Vlastně jsem se v tom zmatku ani nekoukla do schránky, napadne mě. Rozhádané děti uklidím do bytu a seběhnu znovu dolů. Ze schránky na mě vypadne obálka s nápisem Pro radost. Bez známky. Jako vždy. Že by to opravdu byl někdo z domu? Vchod se přece zamyká. Že by vážně ten slizký pantoflář? Starý pan Dvořák má už písmo pořádně roztřesené, i když by se k němu starodávný způsob namlouvání hodil. Ostatní v domě jsou zadaní, co vím. Doma na mě z obálky vykouknou tři lístky do zoo. Začínám se trochu bát.

Malá špionka

Když o pár dní později ze schránky vytahuju dárkový sáček, přemýšlím, kdy se ten záhadný dárce hodlá odtajnit. Vtom mě Terezka zatahá za rukáv: „Mami, já asi vím, kdo to je.“ Sáček mi vyklouzne, v ruce mi zbyde poukázka do hračkářství a na zem se sypou třpytky a konfety. To bude mít uklízečka radost! No nic, pak to zajdu zamést. Teď mám na starosti důležitější věci.
„Co víš, beruško? Povídej,“ vyzvídám na dceři. „Je to ten nový kluk od nás z patra. Viděla jsem ho u schránky.“
Cože? Sousedčin syn, co mi vynesl nahoru vánoční smrček a já jen se zatajeným dechem sledovala, jak se mu napínají svaly na rukou? „To asi ne, beruško, spíš jen vybíral svou schránku,“ odvětím Terezce, ale do tváří se mi při představě o něm žene krev. „Ten má určitě nějakou hodnou hezkou slečnu.“
„Ty jsi nejhezčí a nejhodnější, proč by chtěl jinou slečnu?“ ptá se dcera bezelstně.
„Ty můj pokládku,“ pohladím ji po vlasech. Doma u kafe o tom ale musím dál přemýšlet. Vlastně, smysl to dává. Nebo jen chci, aby to smysl dávalo? Jeho máma nás tuhle slyšela na chodbě, když Jáchym vyváděl, že chce mít oslavu v restauraci. Proč jinak ty konfety a poukázka do hračkářství? Kdo jiný by mohl vědět, že má můj syn narozeniny?

Co čeká za dveřmi?

Druhý den se rozhodnu, že to prostě musím rozseknout. Musím se zeptat. Přešlapuju na místě před dveřmi jejich bytu, sbírám odvahu zazvonit a v duchu si přehrávám scénář. Když otevře jeho maminka, řeknu si o sůl nebo mouku a odejdu. Když otevře on... „Dobrý den,“ vítá mě s úsměvem. Je hezčí, než jsem si ho v paměti představovala.
„Dobrý den, jen jsem se chtěla na něco zeptat,“ polknu.
 Tiše vyčkává.
„Mohla bych si půjčit mouku?“ vypadne ze mě totální hovadina. Očividně to není to, co čekal, ale úsměv neztratí.
„Jasně, pojďte dál, nějakou najdu.“ Co to sakra dělám? Vcházím za ním do bytu. Prostě se zeptám a půjdu. Teď. Nebo za chvíli. Ovšem vybalit něco takového po tupém dotazu ohledně mouky, to jsem si půdu moc zkušeně nepřipravila.
„Dáte si kafe? A tu mouku jakou?“ usmívá se. „To jste nemusel,“ vypadne ze mě nesmyslně. „Nemusíte nás litovat, nebo tak. Jsou to hezké pozornosti, ale...“
„Já vás nelituju, to vůbec, jen jste mi přišla taková smutná. Chtěl jsem vám zpříjemnit dny, něco pro vás udělat,“ omlouvá se překotně Adam, jak se mi stihl představit. „Snad jsem se vás nějak nedotkl. Nejsem žádný blázen nebo stalker. Děláme pro různé firmy a já občas v práci dostanu nějaký voucher. A co bych sám dělal v cukrárně nebo v zoo, že jo?“ koktá rozpačitě. „Říkal jsem si, že vašim dětem to udělá větší radost. Nebo snad i vám, ale jestli...“
„Promiňte, chtěla jsem vám poděkovat a nakonec jsem vám spíš vynadala,“ snažím se omluvit. „Nechcete na oplátku přijít na Jáchymovy narozeniny?“ vyhrknu.
„Přijdu rád,“ usměje se. Po těle se mi rozlije teplo, jaké jsem necítila roky. A nával štěstí. Bylo dlouho tak blízko, na dosah ruky, vlastně za naší zdí. A já o něm nevěděla. Ale už ho mám a hned tak nepustím.