Příběh čtenářky: Velké rodinné manévry

Jdu po louce od lesa a na kraji vesnice už vidím náš dům. Začíná vypadat vážně k světu. Naše hnízdečko lásky, místo pro velkou rodinu. Rozechvěje mě další záchvat pláče, já ale teď brečet nesmím. Teď už ne, rozhodla jsem se. Občas prostě musíte udělat bolestné rozhodnutí, aby se mohlo vrátit něco krásného. Věřím, že to tak bude. Za čas, za pár let...

Seber se a jdi na rande

Po rozvodu jsem si myslela, že už nikoho nepotkám. K inzerátu na seznamce mě nakonec přemluvila ségra Marta. Po vytřídění odpovědí – starý, mladý, žije daleko, dělá hrubky – mi zbylo pár nápadníků, se kterými jsem si dala rande. A stačilo. Dvě hodiny se přetvařovat a dělat, že mě něco baví, když nebaví, usmívat se, když mám chuť ječet, a sedět, když se mi chce utéct pryč...
... Má to smysl?
„To víš, že má!“ nedala se Marta. „Nemůžeš to přece ve čtyřiceti zabalit, To by bylo, aby to...“
„... zase nevyšlo. Marto, mě už to nebaví, nebyl to dobrý nápad!“ referovala jsem sestře po dalším zklamání.
„Tak ještě posledního, prosíííím,“ žadonila.
„Dobrá, poslední rande,“ vyměkla jsem.
O jeden zkažený večer víc nebo míň, pomyslela jsem, když jsem o pár dní později vyrážela. Venku začínalo mrholit. Raději bych se prošla na dešti než sedět v restauraci a rozdávat strnulé úsměvy. Doufám, že nebude kouřit, ani jsem se nezeptala. David stál před vchodem, v ruce obří deštník. Hned jsem ho nepoznala, přece jen fotky matou, ale on si mě všiml první. „Aleno!“
Zvedla jsem hlavu a naše oči se potkaly. Jejich modrá barva se v kontrastu s tmavými vlasy neobyčejně vyjímala.
„Nešla by ses třeba na chvíli projít? Mám deštník velký dost pro oba a uvnitř se kouří,“ kývnul hlavou směrem k restauraci.
„Teď? V dešti? Moc ráda!“ usmála jsem se. Prochodili jsme po městě asi dvě hodiny. Pršet záhy přestalo, ale vzduch voněl jarem a příslibem něčeho nového. Na rozloučenou jsme se letmo políbili a já věděla, že tento večer nebyl ztracený. První textová zpráva přišla půl hodiny poté, co jsme se rozloučili. Psali jsme si do noci. Do práce jsem přišla unavená, ale šťastná.

Sestěhujeme se...

„I kdyby to nevyšlo napořád, tak teď je to fajn,“ svěřovala jsem se druhý den Martě. Ta na oplátku vyzvídala. Kolik mu je? Je rozvedený? Má děti? Co dělá? Jak vypadá? „Je mu 46, má dceru ve střídavé péči, je to realitní makléř a vypadá krásně, ty detektive,“ vyjmenovávala jsem směrem k sestře, zatímco v hlavě mi stále běžel film včerejšího večera. Všechno se zdálo být až moc úžasné. Rozuměli jsme si v názorech, bavily nás stejné věci a stejným jsme se i smáli. A tak jsme se začali scházet. Nejdříve jen my dva. Kino, protože se nám líbí filmy, bazén, protože oba milujeme vodu, hory, protože jsme rádi v přírodě. Později se k nám přidali moji kluci, Tonda a Jirka, a Davidova lehce pubertální a věčně zamračená Anežka. Chápala jsem ji. Taky bych, být na jejím místě, nebyla nadšená z nové macechy a jejích dvou harantů. Moji kluci se zdáli být v pohodě, možná i proto, že jsme byli v pohodě my dva s jejich tátou. Zato David se svou exmanželkou měli věčné problémy, jak jsem pochopila mezi řádky z toho, čím tátu častovala Anežka. Nikdy jsem se mezi ně nechtěla plést, a taky jsem to nedělala. Bylo mi jasné, že máme každý za sebou svůj život a ten nelze vymazat a že taky budou nutné nějaké kompromisy. S Davidem mi ale bylo tak dobře, že jsem o něj nechtěla přijít. A ani on o mě ne. Zřejmě proto už po půl roce navrhl, abychom se sestěhovali.
„Kousek za městem je na prodej domek, chce to sice menší rekonstrukci, ale má zahradu a je tam ticho, a když prší, kapky tiše bubnují na střechu,“ přitulil se ke mně jednou v noci, když jsme zrovna byli bez dětí.
„Co tím chceš říct?“ podívala jsem se na něj.
„Že bychom mohli žít jako rodina. Všichni.“ Pocítila jsem strach. Ale taky jsem to chtěla. Být s Davidem pořád, nekrást si ho sem tam po kouskách a ještě se před Anežkou cítit provinile. Společným bydlením by náš vztah přece jen o něco povýšil a možná by se situace s mladou slečnou uklidnila. Byla jsem rozhodnuta pro to udělat všechno. Kluci sice brblali, že budou mít daleko Mekáč a další nezbytnosti, ale nakonec se se stěhováním smířili. Svůj byt jsem pronajala a z pronájmu přispívala Davidovi na hypotéku na náš dům. První měsíc byl náročný, a přesto úžasný. Desítky krabic, nonstop vybalování, skákání šipky do postele přes všechny možné nevybalené krámy, ale zase... společné večeře, usínání na Davidově rameni a ranní káva s jeho úsměvem. Byla jsem zkrátka šťastná. A těšila jsem se, že až se k nám druhý měsíc připojí Anežka, budeme teprve správná parta. Jenže když se člověk těší dopředu...

Musím to vydržet!

S Anežkou přišly strasti. Mírně řečeno. Jako by se tím dnem všechno změnilo. Nic jí nebylo dost dobré. Ve svém pokoji našla pavouka a nutila Davida, aby tam
s ní pak skoro každou noc spal. Na zahradě nevstoupila do trávy, ze strachu před klíšťaty. Můj parfém ji dráždil ke kašli, prý alergická reakce, a to i když jsem značku voňavky několikrát vyměnila. Zřejmě to nebyla alergie na voňavku, ale na mě. Navíc se přidalo astma. V tom našem baráku jsou prý asi nějaké plísně nebo co. Musím to vydržet, zatínala jsem zuby s vidinou, že měsíc, kdy ji máme v péči my, uběhne jako voda a pak bude zase klid.
„Neboj, ono se to časem srovná,“ chlácholil mě David, když si všiml mých zarudlých očí. Neříkala jsem nic a doufala, že má pravdu. Anežce jsem spíš šla z cesty a dávala jí prostor, aby si zvykla. Jenže čím víc jsem uhýbala, tím víc tlačila. Obrazně řečeno. Možná se mi to zdálo, ale v duchu jsem ji podezřívala, že to s tím astmatem nebude tak horké. Davidovi jsem nic říct nemohla ani nechtěla. Bylo to jeho jediné vymodlené dítě.

Nešťastná Sněhurka

Domeček jsme si postupně upravovali a mysleli na všechny „naše“ děti. Kluci měli každý svůj pokoj, Anežka taky. I s malou koupelnou. Přece jen, dospívající slečna potřebuje soukromí. Měla jsem radost, jak nám domov kvete pod rukama, a to doslova. Na zahradu růže, do oken jsem dala muškáty. Kluci přestoupili do školy v naší vesnici a já si našla práci v místní knihovně, kde stejně přes den nikdo nebyl. Toho jsem využívala k překládání textů, mé hlavní profesi. Všechno klapalo skvěle, až na jedinou věc. Anežku. Nic jí nebylo dost dobré. Cožpak o to, já bych to snad nějak snesla, možná si i zvykla, ale nemohla jsem si nevšimnout, že její věčné odsekávání, naštvanost a vyvolávání „blbé nálady“ štve i mé kluky. Měsíc se Sněhurkou, jak jsem ji v duchu začala oslovovat, byl  zkrátka zkouškou pevnosti nervů nás všech. Mám kvůli „cizí“ holce nechat trápit své vlastní děti? Slova o trápení totiž vůbec nejsou přehnaná. Klukům se dokonce zhoršil prospěch ve škole. Hádali se i mezi sebou, a to tedy rozhodně dřív nebývalo. Negativizmus prostoupil celý náš dům. Vlastně mě docela udivuje, že to může být až tak nakažlivé. Podráždění jsme nakonec byli všichni. Dotklo se to dokonce i toho, kdo s námi už nebydlel. Můj exmanžel mi několikrát telefonoval, co se to u nás děje, že kluci jsou takoví zamlklí, když jsou s ním na jeho víkendu. Nejen že si Sněhurka nezvykla, ale její nároky se stupňovaly. David si s tím vůbec nevěděl rady. Musela jsem se snažit to chápat – milovaná dcera, milované dítě a je takhle nešťastné. Proč musíme být ale nešťastní všichni s ní? Fakt mi nikdo nemůže vyčítat, že bychom se nesnažili, ale Davida to v tom stresu přesto občas napadlo.
„Jsi na ni moc přísná,“ vyčítal mi a já měla chuť proskočit vzteky naší sedlovou střechou. Já a přísná? Na toho spratka?
To jsem samozřejmě spolkla a nahlas procedila: „Zato ty jí všechno dovolíš.“

Odkdy nejíš maliny?

Ano, i my dva zamilovaní jsme se začali hádat. S tím úžasným, všechápajícím mužem, se kterým jsem se dřív cítila jako v ráji. Podtrženo sečteno: já se hádala s Davidem (a to jsem se v komentářích ještě krotila) i s kluky, protože neustále pronášeli nějaké jedovaté poznámky a Anežčino chování glosovali (neříkám, že to nebylo trefné), kluci se hádali mezi sebou a David si občas na klukách zchladil žáhu, protože tohle prostě nešlo vydržet. A naše Sněhurka se nad tím vším vznášela jako anděl pomsty.
Atmosféra houstla a dusno by se dalo krájet. V měsíci, kdy byla Anežka u nás, jsem chodila do knihovny ubrečená a nevyspalá, a i pak jsem ještě potřebovala pár dní na vzpamatování. David taky. Zhruba po týdnu se vždycky všechno srovnalo do normálních kolejí a my si užívali společný život. Ale ne na dlouho. Jakmile se Sněhurka zase objevila ve dveřích, veškerá pohoda byla ta tam. Všechno vyvrcholilo v den Anežčiných patnáctin. Udělala jsem dort se šlehačkou
a malinami, nazdobila pokoj a připravila oslavu. Sněhurka si vzpomněla, že maliny nejí a celkově se cítí trošku nemocně. Tak nemocně, že si ani dárek nerozbalí.
„Copak, broučku, odkdy nejíš maliny?“ obrátil se na dceru David.
„Ode dneška,“ sykla jsem a schytala dvojí pronikavý modrooký pohled. Vztekem mi tepaly žíly ve spáncích. A pak se to stalo. Vzala jsem krásný, načančaný dort s čokoládovou patnáctkou a hodila ho do koše.
„A je po malinách, už tě ohrožovat nebudou,“ práskla jsem dveřmi a běžela do lesa. Vybrečet se, vyběhat, uklidnit.

O krok zpět

A teď se vracím zpátky k našemu domu. K domu, který zkrásněl, zatímco já povadla. Sněhurka už tam není. Přijela si pro ni maminka. Kluci jsou zalezlí v pokojích a já cítím, že teď je ta pravá chvíle. Jdu za Davidem do kuchyně.
„Promiň.“
Dívá se na mě: „Ty promiň.“
„To dál nejde,“ říkám, teď už podivně klidná. David chce reagovat, ale já ho přeruším: „Všechno mezi námi by se zničilo a to nechci. Miluju tě a doufám, že nikdy nepřestanu. Ale... musíme se vrátit zpátky.“
„Jak zpátky? Kam zpátky?“
„O krok zpátky. Zase se rozstěhovat. Já vím, bude to náročné. Ale tohle už pokračovat nemůže. Nechci tě ztratit, ale právě proto to musíme udělat. Než Anežka dospěje.“ Nikdy jsem Davida neviděla brečet. Až teď. Nikdy mi taky doslova neřekl, že mě miluje. Pak už jen mlčíme. Oba víme, že tohle je pro naši lásku nutné obětovat. Pro náš další šťastný život. David jde na zápraží a rozhlíží se. Až tu bude stát s kufrem, nesmím plakat. Vždyť se tu za dva tři roky zase potkáme.