Je to známý a často také bolestný paradox - proč tak často ubližujeme lidem, kteří jsou nám nejblíže, o kterých tvrdíme, že je máme nejraději? Tato otázka je předmětem psychologického zkoumání, literatury i našich každodenních úvah. Důvody jsou složité a nejednoznačné, zahrnují nevyřčenou citovou blízkost, problémy, které si neseme z dětství a naši neschopnost mít druhého prachobyčejně upřímně rád.
Jedním z důvodů, proč máme tendenci ubližovat těm, které nejvíce milujeme, je míra zranitelnosti, která je s citovou blízkostí bezprostředně spojena. Když lidem dovolíme vstoupit do svého vnitřního světa - sdílet s nimi své obavy, touhy a tajemství, dáváme jim také možnost nás ranit. Lidé, které nejvíce milujeme, znají naše slabosti a emoce lépe než kdokoliv jiný. Díky této blízkosti mohou i drobné konflikty nebo neshody působit intenzivněji a více osobně.
Například nad nezávaznou poznámkou od přítele můžeme pokrčit rameny, ale stejná poznámka od partnera může zasáhnout hlouběji, protože v daný moment ohrozí pocit vlastního bezpečí nebo sebehodnoty ve vztahu. Tato zvýšená citlivost může vést k nedorozuměním, kdy se jeden z partnerů cítí zraněn slovy nebo činy druhého, které ale nemusely být nezamýšlené jako škodlivé.
Když s někým trávíme hodně času a postupně se stane součástí našeho života, dovolíme si k němu mnohem víc, než k cizí osobě. A to je špatně. Blízkost by neměla být důvodem, abychom druhého přestali respektovat a neustále překračovali jeho hranice. Neměla by být ani důvodem, abychom se začali chovat hrubě nebo dokonce bez úcty. Náš partner není bezednou studnicí trpělivosti, kam můžeme pokaždé vylít všechny své problémy a nevyřešený stres. On za naše problémy, špatnou náladu ani neúspěch není zodpovědný a toho je třeba být si vědomi.
K lidem, které nejvíce milujeme, se také často nechováme hezky z důvodu, že stále věříme na odpuštění. Žijeme v přesvědčení, že nám milovaná osoba pokaždé odpustí, právě proto, že nás miluje. To ale není správné. Chybovat může každý, opakovat chyby je naše vlastní volba, která by se druhého neměla dotýkat. Ve vztazích tak často byť jen mírně vyhrocené situace řešíme použitím zraňujících slov, díky kterým může mít partner pocit, že je nám lhostejný. Zraňující slova nebo činy často vycházejí z touhy zbavit se vlastní bolesti nebo snahy druhého dotlačit tam, kde si ho přejeme mít. Mohou ale přinést opak toho, co jimi zamýšlíme. Partner se jednoho dne může sbalit a opustit nás.
Dalším důvodem, proč ubližujeme těm, které milujeme, jsou naše vlastní nevyřešené citové problémy a vnitřní nejistoty. Když jsme ve stresu, úzkosti nebo bojujeme se sebeúctou, můžeme tyto pocity promítat do svých blízkých. Partner se může stát vhodným terčem našich vnitřních konfliktů, protože je přítomen. Máme ho tzv. na ráně a není nic snazšího, než se do něj „trefit“. Například člověk, který se potýká s pochybnostmi o sobě samém, může svého partnera obvinit z toho, že mu není dostatečnou oporou, i když o to ve skutečnosti není pravda. Stejně tak člověk bojující s nedostatečným sebevědomím může druhého srážet jen proto, aby se sám necítil mizerně.
„Kolikrát jste se usmáli na mrzutou paní pokladní navzdory tomu, že se vám ani nepozdravila? Podrželi dveře sousedovi, který se ani nepoděkoval a pádil dál? A naproti tomu, když jste se po nekonečném dnu vrátili domů, vylili jste si všechen vztek a frustraci na partnerovi – na tom samém člověku, kterému jste s největší pravděpodobností opakovaně řekli, že jej milujete. Způsobů, kterými ubližujeme svým blízkým, je určitě ještě mnohem víc. Můžeme ale začít tím, že zkusíme otočit těch pět výše uvedených – a možná se nám povede žít o něco víc pravdivěji. Sledujme svoje chování a zkusme se být každý den o něco lepší vůči partnerovi, dětem, rodičům, sourozencům… a nakonec, i vůči sobě samým.“
firstclass.cz, calmerry.com, autorský text
