„Jak jsem po letech odloučení znovu našla své děti. Odpustily mi, jsem šťastná,“ napsala do redakce paní Marina

Dojemný příběh paní Mariny vypráví o cestě jejích dětí k odpuštění a znovunalezení rodinného štěstí po letech odloučení a mlčení. Přečtěte si její dopis s námi.

Dopis paní Mariny

Milá redakce,

jmenuji se Marie, ale pro všechny jsem Marina. A je mi 67 let. Rozhodla jsem se vám napsat svůj příběh, který je pro mě velmi osobní a dojemný. Možná v něm i vy nebo vaši čtenáři najdou inspiraci nebo útěchu, pokud prožívají něco podobného.

Bylo mi 52 let, když jsem se rozvedla s manželem. Po dvaceti letech manželství jsme zjistili, že už nejsme schopni společně pokračovat. Rozvod nebyl jednoduchý, ale s tím se vždy počítá, když něco končí. Co bylo daleko horší, byla reakce našich dětí. Můj syn, tehdy sedmnáctiletý, a dcera, která právě oslavila patnácté narozeniny, se rozhodli zůstat s otcem. Tehdy jsem si myslela, že to je jen přechodná fáze, že děti časem pochopí a vrátí se ke mně. Ale spletla jsem se. Přitom jsem jim nic neudělala, neměla jsem nového partnera a nebyla jsem příčinou rozchodu s bývalým manželem. Dohodli jsme se na rozchodu oba, protože naše manželství skončilo. Jenže děti, ve složitém čase dospívání, mě naprosto zavrhly a já jsem dlouho nevěděla proč.

První měsíce po rozvodu byly pro mě hotové peklo. Každý den jsem se snažila být silná, ale cítila jsem se strašně osaměle. Pocit osamění a ztráty byl nesnesitelný. Syn a dcera se mnou nekomunikovali a já nevěděla, co jsem udělala špatně. Vždyť jsem je milovala celým svým srdcem a snažila jsem se jim dát vše, co potřebovali.

Po roce od rozvodu se situace zlepšila. Dcera se začala ozývat, nejprve jenom krátkými SMS zprávami, později jsme spolu začaly chodit na kávu a povídat si. Bylo to zprvu těžké, ale našly jsme k sobě cestu zpět. Dcera mi přiznala, že byla zmatená a nechtěla si vybírat mezi rodiči, ale bratr jí nakonec přesvědčil, aby zůstala s ním. Jenže ani ona nebyla beze mě šťastná, dokud si po roce neuvědomila, že mě potřebuje stejně jako já ji.

Přečtěte si zajímavý příběh pana Milana, který odborníci označují za náznak domácí šikany.

Syn však zůstal neoblomný. Vždycky byl více citově vázaný na otce a rozvod ho hluboce zasáhl. Dával vinu mě. Přestali jsme si úplně psát, o telefonování nebyla ani řeč. Vůbec se mnou nechtěl mluvit, a když jsem se pokoušela o kontakt, odpovědi byly stručné a chladné. Každý pokus o sblížení selhal.

Před dvěma lety jsem dostala dopis. Byl od mého syna. S roztřesenýma rukama jsem ho otevřela a četla. Syn mi napsal, že se stal otcem a že by si přál, abych se setkala s jeho novorozenou dcerou. Byla jsem překvapená a nesmírně dojatá. Po všech těch letech mě najednou syn pozval zpět do svého života.

Naše setkání bylo emotivní. Syn se mi omluvil za všechna ta léta ticha a řekl, že si uvědomil, jak moc mě potřebuje, až když se stal sám rodičem. Když jsem držela v náručí svou vnučku, cítila jsem, že naše rodina se začíná znovu spojovat.

Nyní jsem vděčná za každý den, který mohu strávit se svými dětmi a vnoučaty. I když naše cesta nebyla jednoduchá, nakonec jsme k sobě našli cestu zpět. Život nám někdy přináší těžké zkoušky, ale věřím, že láska a odpuštění mají moc léčit i ty nejhlubší rány.

Doufám, že můj příběh může být povzbuzením pro všechny, kteří procházejí podobnými těžkostmi. Nikdy není pozdě na to najít cestu k těm, které milujeme.

A co na to odborník? Děti mají svou hlavu. Jejich přání respektujme

„Rozvod je pro děti obtížnou zkouškou. Když dítě vyjádří přání být s druhým rodičem, je důležité reagovat s empatií a pokusit se pochopit jej. Taková reakce může mít na dítě pozitivní vliv. Děti po rozvodu čelí mnoha změnám a adaptace na dva různé domovy není jednoduchá. Je přirozené, že se dětem stýská po druhém rodiči, když nejsou spolu. Tyto pocity se mohou projevovat různými způsoby – od pláče malých dětí až po žádosti starších dětí o více času stráveného s druhým rodičem.

Je tedy normální, že se dětem stýská po jednom z rodičů, když žijí s druhým. A tyto pocity mohou vyjadřovat - někdy jemně, jindy však zcela otevřeně a drsně. Malé děti mohou plakat, zatímco starší děti a dospívající mohou žádat, aby mohly u druhého rodiče trávit více nocí nebo s ním dokonce žít na plný úvazek," říká Katharina Rupp, koordinátorka právního poradenství a soudního vzdělávání.na webu ourfamilywizard.com.

A to je to, co se stalo paní Marině. Podle odbornice je separační úzkost je běžná nejen u malých dětí, ale může se objevit po rozvodu i u těch starších. Mohou mít strach, že o rodiče přicházejí, což umocňuje jejich úzkost. V takových případech je důležité zachovat klid, projevovat empatii a být důslední. Pomáhá také udržovat předvídatelnou rutinu a případně vyhledat pomoc dětského terapeuta, pokud úzkost přetrvává.

Pokud dítě chce žít s druhým rodičem, dejte mu prostor vyjádřit své pocity a naslouchejte mu. Můžete zvažovat malé úpravy v rozvrhu, pokud to rodině vyhovuje. Diskutujte se svým "spolurodičem" a hledejte způsoby, jak podpořit dítě. Pokud se však děti rozhodnou vás zcela odříznout, nejlepší je vyčkat. Život se mění a my se vyvíjíme. Je velmi pravděpodobné, že si vás děti znovu najdou. 

Je důležité si uvědomit, že reakce dítěte na rozvod jsou přirozené a vyžadují citlivý přístup, a to v jakémkoli věku. "I když může být bolestivé slyšet, že dítě chce být s druhým rodičem, vaše podpora a empatie mu pomohou se s tím vyrovnat. Buďte tu pro své dítě a ukažte mu, že ho milujete a jste připraveni ho podpořit v každé situaci," radí na webu ourfamilywizard.com Katharine Rupp, koordinátorka právního poradenství a soudního vzdělávání..

Marinin příběh je ukázkou toho, že láska a odpuštění mají moc léčit i ty nejhlubší rány. I když se život může zdát někdy nespravedlivý a plný překážek, vždy existuje naděje na nový začátek. Cesta Mariiných dětí zpět k mamince ukazuje, že nikdy není pozdě najít cestu zpět k těm, které milujeme. Jen to někdy trvá neskutečně dlouho.