Do pořadu Na kafeečko webu Lifee.cz tentokrát zavítala moderátorka Martina Hynková Vrbová, která se zde rozpovídala o tom, jak útrpné pro ni bylo čekání na vytouženého potomka. Příchodu dítěte se dočkala až po dlouhých sedmi letech.
Čekání na prvního potomka je jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě mnoha párů. Pro některé přichází přirozeně a téměř bez plánování, zatímco jiní musejí na tento zlomový moment čekat měsíce, roky, nebo se dokonce vydat cestou lékařské asistence. Touha po dítěti a čas strávený čekáním mohou být doprovázeny radostí, nadějí, ale také stresem a obavami, které provázejí páry na této náročné cestě. V dnešní době, kdy mnoho lidí odkládá rodičovství kvůli kariéře nebo jiným prioritám, je otázka načasování prvního dítěte stále aktuálnější. Ne vždycky to totiž jde jednoduše.
„Měla jsem období, kdy jsem chtěla děti a nešlo to. Skoro sedm let jsem se protrápila. Děti nepřicházely. Ani lékařskou cestou, ani přes alternativní cesty – nic nefungovalo. A já jsem opravdu trpěla,“ uvedla v pořadu Na kafeečko webu Lifee,cz Martina Hynková Vrbová. Zatímco dříve byl věk kolem dvaceti let považován za ideální pro založení rodiny, současný trend posouvá tuto hranici často až do třiceti či čtyřiceti let. Moderní medicína sice poskytuje širší možnosti pro otěhotnění i v pozdějším věku, ale čas je neúprosný. Biologické hodiny, tlak okolí a vlastní očekávání vytvářejí jedinečnou dynamiku, která ovlivňuje nejen vztah páru, ale i jejich pohled na budoucnost. Ale někdy to prostě nejde, jako v případě Martiny.
Martině se dlouho nedařilo otěhotnět. „Na začátku jsem byla veselá, ale jak děti nepřicházely a přibývaly procesy, kterými jsme museli procházet – umělá oplodnění, obrovské naděje, pády. Doufáte, potom naděje zhasne, a tohle vás proměňuje. Dostáváte se do zúženého vidění a vygradovalo to myšlenkami, které už nebyly jednoduché. Na jednom semináři, který se týkal něčeho úplně jiného, jsem potkala paní, se kterou jsem se na tohle téma zapovídala. Ona mi řekla: „Víte, já teď vůbec nejezdím metrem. Protože já se bojím, že tam skočím.“ Až takhle to dokáže být kruté, protože něco chcete, a nemůžete.“
Asi nejtěžší na celém procesu bylo velké množství hormonů, které Martina musela užívat. Jak sama přiznala, hormony vás zcela změní. „Myslím, že to je oboje. Hormony jsou něco, co vás úplně změní, ani vy sama se nepoznáváte. Začínáte být cizinkou sama pro sebe ve svém těle, i v emocích nebo reakcích. Potom už se ve vás nevyzná vůbec nikdo a váš manžel také nechápe, kde se pohybujete – protože to nevíte ani vy.“
Vše se začalo měnit až ve chvíli, kdy se Martina sžila s tím, že se biologickou matkou nikdy nestane. To bylo zhruba po šesti letech snažení se o potomka. Já jsem po šesti letech boje přijala, že nebudu biologická máma svých dětí. Musela jsem to přijmout. Strašně dlouho jsem s tím bojovala, a ten boj mě nejvíc blokoval. Kdybych si tenkrát dokázala říct, že budu bezdětná a že se svět nezboří… ale já jsem měla z bezdětnosti strach.“ Martina tak po šesti letech konečně přijala fakt, že se matkou nikdy nestane. V okamžiku, kdy to přijala, se její osud začal měnit a směrovat tím správným směrem. „Vesmír se pootočil. A jak se pootočil, něco se uvolnilo a začalo proudit.“
Martina se nakonec rozhodla pro adopci dcery, které je nyní již šestnáct let. Poté, co se tak stalo, Martina nakonec porodila další dvě, tentokrát biologické, děti. „Adoptovali jsme holčičku. No a potom se vesmír zase pootočil a já jsem mohla spontánně otěhotnět – dvakrát.“ Splnila si sen stát se maminkou a na útrapy, které musela prožít, dnes hledí s vděčností a respektem. Má vše, o čem kdy snila a cítí se opravdu šťastná. „Přestaň tlačit na pilu, nech vodu plynout. Nechte se vést proudem, říkají indiáni, a když to tam má být, tak to přijde. Uvědomila jsem si, že každý krok, který jsem v průběhu těch šesti let udělala, byl důležitý. Každý krok umožnil, aby se vesmír mohl pootočit. Bylo to mé zrání a umožnilo, aby se tohle všechno mohlo odehrát,“ uzavírá Martina.
Jak vidíme na příběhu Martiny Hynkové Vrbové, život často přináší nečekané zvraty, a příběhy rodin, které prošly obtížnou cestou k rodičovství, bývají plné emocí i neutuchající naděje. Když se dlouho nedaří otěhotnět, rozhodnutí pro adopci může být nejen cestou k naplnění touhy po dítěti, ale i aktem obrovské lásky a odvahy. A právě v momentě, kdy si rodina osvojí dítě a přijme jej jako vlastní, osud někdy překvapí – příchodem biologických dětí, o kterých už třeba přestali doufat. Tento cyklus čekání, bolesti, přijetí a nakonec i štěstí ukazuje, že rodina není definována jen geny, ale především srdcem a vzájemnou láskou, která dokáže překonat jakékoli překážky.
