Do pořadu Na kafeečko webu Lifee.cz tentokrát zavítala zpěvačka Kamila Nývltová, která zde mimo jiné promluvila o tom, jak ji jako malou talentovanou holku okolí její nadání pěkně dávalo sežrat. I přes klacky hozené pod nohy si ale Kamila splnila sen a stala se úspěšnou.
Úspěch je v očích mnoha lidí skvělé a fascinující, ale zároveň zneklidňující téma. Ti, kdo uspěli, často čelí nejen obdivu, ale také závisti a kritice, bohužel zejména v naší kotlině. "Úspěch se neodpouští" není jen prázdné přísloví, ale odraz lidské povahy, která často bojuje s vlastními nejistotami. Když vidíme, že někdo jiný dosáhl cíle, o kterém možná sami sníme, může se objevit pocit méněcennosti. Úspěch druhých pak nezřídka připomíná naše vlastní nedostatky nebo nenaplněné ambice, což vyvolává nevoli místo inspirace.
„Vždycky jsme byli taková akční rodina – moje mamka má taneční školu, táta je ředitel hudební školy. Nebyla jsem dítě, které by bylo protežované, ale troufám si říct, že jsem byla šikovná. Stávala jsem v prvních řadách, všude jsem vystupovala. A samozřejmě, že spolužáci nebo holky z tanečáku to těžce nesly, protože jsem byla dítě rodičů, kteří něco dělali. I když jsem byla starší, tak jsem prostě uměla, a prostě jsem všude vystupovala. A bylo mi to líto,“ svěřila se v pořadu Na kafeečko webu Lifee.cz Kamila Nývltová.
Kamila nepaří k lidem, kteří by měli ostré lokty a soudy druhých vyřčené na jejich hlavu si nebrali osobně. „Já nejsem tvrďák, loktař, a ženská, která si něco nechá líbit a mávne rukou. Mě to vždycky zasáhne a mám to tak celý život. Takže samozřejmě, že jsem neměla ráda základní školu, děti se mi smály a nadávaly mi. Teď už jsem velká holka, s některými se teď bavím, protože už jsme velký a vyříkali jsme si to. Někdo se mi omluvil. Ale třeba na třídní srazy nepotřebuji chodit, nemám to ráda. Nevzpomínám na to období s láskou a nepotřebuji ty lidi, kteří byli na mě zlí, do svého života. Vždycky to z něčeho pramení a většinou je to od rodičů, ty děti jsou ještě děti. Pracuji s dětmi, mám svoji pěveckou soutěž, takže vím, že na sebe umí být ošklivé. Ale pořád je tam nějaký dospělý element, který by měl v určitou dobu zasáhnout a říct, že tohle se nedělá a je to špatně.“
Podle Kamily by to všichni, kdo se s něčím podobným setkají, měli zkusit brát s lehkostí a chování druhých příliš nevztahovat na sebe. I když je to ne vždy možné. „Řekla bych, že to vždycky přejde a že si člověk z toho nemá nic dělat. Ale ono to je v té situaci hrozně těžké, protože člověk se s tím neumí vypořádat, obzvlášť malé dítě. Podle mě je skvělé obklopovat se lidmi, kteří mají to dítě rádi a kteří ho milují, ať je to, jak je to. Takoví ho nikdy nepodrazí. Jako maminka budeš vždycky stát za svým dítětem, budeš ho milovat a podporovat. Dítě musí vědět, ať se děje co se děje, že temné období šikan přejde. V dnešní době je to podle mě strašně těžké – svět sociálních sítí a rychlého života – a děti už si neumí normálně hrát, jako jsme si hráli my. Nemají kamarády, se kterými by šly ven a hrály by hry. Svět se zbláznil a děti si dovolují víc a víc.“
Dnes se Kamila na tyto zkušenosti dívá s nadhledem sobě vlastním a cítí se silná. Z malé holky vyrostla v krásnou a úspěšnou ženu, která ví, co chce a nebojí se tvrdě kráčet za svými sny. „Všechno mě to hrozně posílilo, naučila jsem se být samostatná,“ uzavírá Kamila.
Proč se tedy úspěch neodpouští? Důvodem je také fakt, že úspěšní lidé často vyčnívají z davu, což je činí zranitelnějšími vůči kritice. Lidé mají tendenci hledat chyby tam, kde vidí úspěch, a minimalizovat cizí zásluhy, aby se cítili lépe. Tento fenomén je zvláště patrný v profesionálním životě, kde úspěch jednoho může znamenat konkurenci pro druhé. Přestože by měl být úspěch oslavován jako zdroj motivace a příklad pro ostatní, často se setkává s nepřátelstvím, protože odhaluje lidskou tendenci k porovnávání a neochotu ocenit výjimečné úsilí.
