Všichni jsme si vědomi toho, jaké nelidské hrůzy páchali Nacisté na vězních koncentračních táborů. Většině z nás přijde až nereálné, jaké zvěrstva byli tito lidé schopni udělat. Své poslední chvíle před smrtí v plynové komoře zvěčnila Vilma Grünwaldová v dopise na rozloučenou pro svého muže. A z toho, co v něm stálo, jde mráz po zádech.
Rodina Grünwaldova – tedy maminka Vilma, tatínek Kurt a synové Jan a Míša. Tito čtyři byli jedni ze statisíců lidí, kteří byli nacisty přepraveni do koncentračního tábora. Nejprve byli převezeni do Terezína, kde byli již od roku 1941. V Terezíně mohli členové rodiny žít pohromadě. Nacisté toto rozhodnutí učinili především kvůli tomu, kdyby do tábora náhodou vnikla nečekaná inspekce Červeného kříže. Po nějaké době však byla rodina převezena do Osvětimi, kde již panovaly jiné podmínky. Vězni se striktně rozdělovali a nikoho nezajímalo, zda se jedná o rodinné příslušníky. Nacistům šlo jen o to, aby měli k dispozici ty, kteří byli schopni práce. Ti ostatní je nezajímali. A ti, kteří je nezajímali, putovali rovnou do plynové komory.
Protože šestnáctiletý Jan kulhal, byl pro nacisty nepotřebným. Proto ho ihned zařadili do skupiny vězňů určených k rychlé likvidaci. Stejný osud pak měl potkat i druhého syna, malého Míšu, který byl na práci v táboře zase moc malý. Tomu se ale díky pomoci dalších vězňů podařilo ze skupiny uprchnout a smrti tak unikl. Takové štěstí ale bohužel neměl jeho starší bratr, kterého čekala smrt v plynové komoře. Vilma měla v tu chvíli na výběr – buď mohla svého syna opustit a zůstat naživu, a nebo se svým dítětem zůstat až do poslední chvíle. A to také udělala. Postavila se do řady vedle svého syna. Do řady, která znamenala smrt v plynové komoře.
Vilma se rozhodla svého syna neopustit. A tak byli oba převezeni na místo, kam pro ně měla přijet nákladní auta, která je měla převézt do plynových komor. A tak čekali. Čekali na to, až zemřou. A právě v této chvíli vzala Vilma do ruky tužku, kterou kdesi našla a napsala dopis na rozloučenou svému muži. Jeden ze starších dozorců posléze dopis jejímu muži opravdu doručil. Stálo v něm:
„Ty, můj jediný, jediný, nejdražší,
je blocksperre (zákaz opuštění bloků, pozn. redakce), čeká se na tmu. Byly jsme Margitta Braunová a já ještě u Willyho, nenechal nás ani moment v pochybách. Přemýšleli jsme nejdřív s Jendou na úschovu, tak jsme to učinili, ale pak jsme od toho upustili v domněnce, že by to bylo beznadějné. Ta slavná auta už přijela, čekáme, až to začne. Vzala jsem 5 bromurálu, jsem po tom únavném a rozčilujícím dni trochu omámená a úplně klidná. Také ten můj malý Jenda je obdivuhodný. Ty můj jediný a nejdražší, nedělej si ohledně nás ty nejmenší (asi) starosti, byl to náš osud – dělali jsme, co jsme mohli. Zůstaň jen zdráv a pamatuj na má slova, že čas vše zahojí, i když ne docela, tak alespoň částečně. Pamatuj na toho malého zlatého kluka a nezkaž ho samou láskou. A zůstaňte oba hodně zdrávi. Budu myslet na Waltříka, vzpomínáš jak jsem tehdy řekla, že nám usnadní cestu? A pak budu myslet jen a jen na Tebe a Míšu. Žijte blaze. Musíme nastupovat. Ve věčnosti Tvá Vilma“.
Dopis, který naprosto trhá srdce, je nyní uložen v muzeu holocaustu v americkém Washingtonu. Podle kurátorky muzea se jedná o jediný dochovaný dopis z koncentračního tábora napsaný těsně před zplynováním.
Zpravy.Aktualne.cz, Ctidoma.cz, Portal.ehri-project.eu
