Dvorní ochutnavači ve středověku nasazovali život pro krále: Žili si lépe, ale nevěděli, jaké sousto je tím posledním

Ve středověku panovníci přežívali nejen díky silné armádě, ale také pomocí schopnosti přežít mnohdy nevyzpytatelné intriky. Jedním z prostředků, jak dostat vládce na kolena, či se ho dokonce natrvalo zbavit, bylo prosté otrávení jídla. Když si králové a šlechtici nemohli být jistí, komu ve svém okolí důvěřovat, povolávali do služby ochutnavače – muže (a výjimečně i ženy), kteří jedli potenciálně nebezpečné jídlo jako první.

Kdo byli dvorní ochutnavači

Dvorní ochutnavači pocházeli obvykle z nižších vrstev společnosti, většinou z rodin sloužících nebo vojáků. Na práci ochutnavače byli vybráni lidé, kteří byli známí svou loajalitou nebo oddaností svému pánovi. Získat tuto pozici znamenalo, že se dostali blízko k panovníkovi, což jim často přinášelo výhody v podobě lepšího sociálního statusu nebo většího pohodlí.

Stát se ochutnavačem nebylo jednoduché ani časté povolání. Vybírali se spolehliví jedinci, kteří dokázali ustát nervozitu a napětí, jež tato práce přinášela. Někteří ochutnavači byli členy královské gardy nebo měli vojenský výcvik, což z nich dělalo vhodné kandidáty, protože byli schopni nejen chránit, ale i vykonávat delikátní úkol ochutnávání s absolutní precizností. Tento proces výběru zajišťoval panovníkovi, že se ve své blízkosti obklopí skutečnými profesionály.

Denní riziko otravy

Každý pokrm, který měl být servírován panovníkovi, musel projít rukama a hlavně ústy ochutnavače. Jakmile bylo jídlo připraveno, ochutnavač z každého chodu snědl malou porci a chvíli čekal, zda se projeví nějaké účinky. Pokud po několika minutách nejevil známky otravy, pokrm byl považován za bezpečný. Tato praxe byla v mnoha případech symbolická – často jídlo obsahovalo jedy, které se projevily až po delší době, ale přítomnost ochutnavače přesto uklidňovala panovníka a jeho hosty.

Práce ochutnavače nebyla pouze o strachu. I přes nebezpečí přinášela některé výhody, mezi které patřila blízkost královskému dvoru, kvalitní jídlo a často i lepší životní podmínky než běžní poddaní. Navíc, pokud panovník ochutnavače uznával, mohl mu udělit privilegia, výsady nebo majetek jako odměnu za oddanost. Na druhou stranu ochutnavači nikdy nevěděli, který pokrm bude jejich poslední. Riziko otravy bylo reálné a neustálé, přičemž ani pečlivé sledování ingrediencí nemohlo vždy zajistit jejich bezpečnost. Stále tu byla možnost, že panovník byl cílem útoku, a s tím přišla i vysoká pravděpodobnost tragického konce.

Společnost na ochutnavače nahlížela s respektem a úctou, ačkoli jim nedávala stejnou vážnost jako rytířům či vojákům. Byli považováni za statečné jedince, kteří obětovali svůj život pro bezpečnost panovníka. Na druhou stranu byli často také vnímáni jako pouhé „živé nástroje“ ochrany, jejichž smrt byla tragédií, ale ne nečekanou událostí. V případě úspěšné služby si někteří ochutnavači získali dostatečný respekt, aby jim byly uděleny čestné tituly nebo majetkové odměny.

Život v ohrožení

Ochutnavači riskovali život při každém jídle, což znamenalo, že se s každým talířem potýkali s reálným nebezpečím. Někteří ochutnavači přežili dlouhá léta bez úhony, zatímco jiní podlehli otravě již během prvních měsíců své služby. Panovníci, kteří byli obzvlášť oblíbení nebo naopak nenáviděni, měli ochutnavače často po celý svůj život.

Nejčastějším rizikem byla otrava jídlem, která mohla způsobit bolestivou a pomalou smrt. Při vážných otravách umírali ochutnavači v agónii, což bylo pro ně samotné i přihlížející bolestivým a děsivým zážitkem. Vidina smrti byla denně hmatatelná, loajalita k panovníkovi a ochota pro něj zemřít však ve středověku byla považována za samozřejmou a život ochutnávače v porovnání s panovníkem neměl žádnou cenu. Proto byla tato funkce na jednu stranu sice obdivuhodná, na druhou ale předem zatracená.

Zajímá vás život ve středověku? Přečtěte si, jaký žili děti vladařů.