Ve starověkém Římě byla výchova dětí klíčovou součástí rodinného a společenského života, a to i proto, že z většiny z nich se měli stát chrabří válečníci. I proto se výchova vztahovala nejen na vzdělání, ale také na fyzickou, morální a sociální přípravu mladých Římanů na život v mocné říši. Od raného věku byly děti vychovávány v přísném prostředí, kde se kladl důraz na rodinné hodnoty, hierarchii a tradiční role. Jaké bylo vyrůstat ve společnosti, kde o všem rozhodoval otec?
Výchova dětí ve starověkém Římě byla důkladná, ale často i krutá. Děti nečekala lehká cesta. Navíc mnoho z dětí se ani nedožilo dospělosti kvůli vysoké dětské úmrtnosti. Jak napsal geograf Robert Woods, přibližně 28 % všech novorozenců se kvůli drsným podmínkám, které v Římě panovaly, nedožilo ani 12 let. K dětem se Římané nechovali vlídně až do 17. století a kojenecká úmrtnost klesla až s nástupem industrializace v 18. století. Pokud však děti přežily prvních několik let života, čekal je náročný, avšak přísně strukturovaný život.
Jak uvádějí mnohé prameny, když novorozenec zemřel, vlastně se nic nedělo. Za vše hovoří například informace, že pouze třetina zemřelých novorozených dětí měla náhrobní kámen! Rodiče se sice z narozeného dítěte radovali stejně jako každý rodič dnes a nesporně jej stejně milovali, ale byli si i vědomi velké hrozby předčasné ztráty jejich potomka. Šance, že dítě přežije, nebyla totiž nijak vysoká
Pokud vůbec dítě přežilo samotný porod, následoval podivný rituál. Dítě bylo položeno na zem a tzv. Para familias (nejstarší žijící muž v domě) určil, zda má být přijato do rodiny, nebo odsouzeno. I takové pravidlo panovala ve starém Římě. Tento rituál „tollere“ byl v Římě velmi obvyklý. Když para familias zvedl dítě ze země, znamenalo to jeho přijetí do rodiny.
Zejména chudé rodiny si nemohly dovolit vychovávat děti, proto byly buď rovnou zabity – zejména dcery, anebo vychovány k životu v otroctví. Adopce byla také velmi běžná. Vlastní narození přeživšího dítěte se slavilo až zhruba týden po porodu, kdy už byla první největší hrozba zažehnána. Jenže jich čekalo ještě několik. Většinou až po týdnu dostalo dítko jméno a bylo oficiálně přijato do rodiny. Byla to velká sláva, při níž chlapci dostali tzv. bullu, neboli přívěsek, který měl odhánět zlé duchy a zároveň znamenat, že chlapec je svobodným občanem Říma.
Už od samotného narození byla péče o děti klíčová, a zvláštní důraz se kladl na jejich výchovu v rámci rodiny. Rodina byla základem římské společnosti, a tak se očekávalo, že děti budou odrazem morálních hodnot a společenských očekávání. Nejvýznamnější osobou v životě dítěte byl otec, již zmíněný pater familias, který měl nad rodinou absolutní moc. Měl nejen právo rozhodovat o výchově dětí, ale i o jejich životě či smrti, což symbolizovalo tvrdost a přísnost římského života.
Dětem z bohatých rodin pak byla přidělena kojná. Kojení bylo považováno za důvod předčasného stárnutí ženy, ale také za zásadní krok při výchově dítěte. Věřilo se totiž, že hodnoty a spravedlnost člověka pocházejí z mateřského mléka. Když dítě kojila kojná, automaticky mu byly předány špatné vlastnosti, protože kojné byly většinou chudé ženy nebo otrokyně. O jejich kvalitách se tedy pochybovalo. Stejně tak se věřilo v sílu zavinování, které mělo formovat vzhled dítěte. Ideální tělo bylo v Římě nutností a život značně usnadňovalo. "Kojenecký věk" v římském světě trval do sedmi let a zejména bohaté děti měly často chůvy, které si ovšem k dětem vytvářely celoživotní pouto. Chudé a méně šťastné děti pak vychovávali jejich nejbližší rodinní příslušníci. Až když byl z „dítěte“ chodící a mluvící člověk, stalo se řádným „občanem Říma“.
Po přijetí dítěte do rodiny se začalo se základní výchovou, která se zpočátku odehrávala doma. Dívky a chlapci byli zpočátku vychováváni podobně – obklopeni matkou, otroky a vychovateli. Dívky byly připravovány na život manželky a matky, kde se učily domácím povinnostem a péči o domácnost, zatímco chlapci byli vedeni k veřejnému životu a vzdělání. U chlapců byla výchova zaměřena na morální hodnoty, řečnictví, historii a filozofii. Dívky se, na rozdíl od chlapců, neúčastnily formálního vzdělávání, ale získávaly znalosti hlavně od matek. Manžela poté dívkám většinou našel otec na základě výše majetku, moci, privilegií a budování obchodních vztahů.
Když děti dosáhly věku sedmi let, chlapci byli posíláni do školy, kde se učili od gramatiků a rétoriků. Školní den byl náročný a často zahrnoval výuku latiny, řečtiny, gramatiky a matematiky. Připravovali se tím na život plný veřejných povinností a politických ambicí. Fyzická příprava byla také klíčová, a tak děti cvičily běh, plavání a někdy i šerm. Tento fyzický trénink připravoval mladé Římany na vojenskou službu, která byla důležitou součástí jejich dospělého života.
Rodiče velmi dbali na to, aby z jejich dětí vyrostli „dobří lidé“, s krásným tělem a dobrými vlastnostmi. Jenže těchto dobrých vlastností nebylo dosahováno většinou dobrou cestou. Velmi obvyklé byly tvrdé tělesné tresty, k nimž patřilo například znehybňování novorozenců na dřevěných prknech, koupání ve studené vodě, aby byli zocelení a pevní a mnoho dalších praktik. Navíc děti, zejména ty chudé, neměly často své vlastní oblečení, ale nosily oblečení dospělých, dokud se řádně nevyvinuly. Rodina, kde počáteční výchova probíhala, kladla důraz na morální rozvoj více než na intelektuální. Nejvíce ceněna byla úcta k bohům, římskému právu, loajalita vůči autoritám a čestnost.
Zajímavým aspektem výchovy v Římě bylo také uctívání bohů a náboženských tradic, které hrály v životě dětí důležitou roli. Děti často přinášely oběti bohům a zúčastňovaly se náboženských slavností. Důležitou událostí byl rituál zvaný Liberalia, který označoval přechod chlapců do dospělosti a jejich přijetí mezi muže. Byli jim sebrány dětské oděvy a amulety a oblékli mužskou togu.
No řekněte, jak by se vám líbilo dospívání ve starém Římě?
cs.wikibooks.org, historyten.com, listverse.com
