Vzpomínáte ještě na to napětí a vzrušení každých čtrnáct dní, když vycházelo nové číslo časopisu Bravo? Většina teenagerů v devadesátých letech se nemohla dočkat, jaké tentokrát najde v „bravíčku“ plakáty, co se odehraje ve fotopříběhu a jaké si bude moct přečíst rozhovory. Byl to jeden z prvních trendy závanů ze Západu po pádu železné opony.
Bravo dokázalo spojit lidi. Pokud snad ve škole v nějaké třídě bylo o přestávce nebývalé ticho, pravděpodobně to bylo proto, že většina žáků či studentů se srocovala u jedné lavice nad ještě horkým číslem časopisu, který přinesl některý ze spolužáků. Ten si ho po vyučování slavnostně odnesl domů a plakáty vylepil v pokojíčku nad postel, předtím však magazín koloval o hodinách pod lavicemi po celé třídě, aby si i ti méně šťastní mohli doplnit také jiné vzdělání, než jaké určovaly školní osnovy.
Časopis Bravo odstartoval svoji hvězdnou dráhu už 26. srpna 1956 v nákladu 64 tisíc kusů. Od počátku byl orientován na mladé čtenáře, původně se ale zaměřoval spíš na filmovou a televizní produkci a hvězdy stříbrného plátna. Jakmile ale svůj obsah začal měnit a hlavní náplní se stala populární hudba, zájem o něj dramaticky stoupal a brzy se z něj stal kult, který mládež několika generací nedala z ruky. Tedy, tak to bylo v Německu, kde se Bravo zrodilo a v několika dalších západních státech. V zemích sovětského bloku bylo Bravo samozřejmě sprosté slovo.
Pokud měl někdo štěstí a příbuzné v zahraničí, odkud se nějaký ten výtisk jakéhokoliv data podařilo propašovat, byl onen obdarovaný ve škole naprostou hvězdou. Nezáleželo na tom, že vzhledem k povinné ruštině obsahu článků nikdo nerozuměl. Už jen ty lesklé barevné obrázky, zahraniční hvězdy, o nichž jsme u nás sotva věděli, oblečení, o kterém jsme si mohli nechat zdát, lechtivé fotky na straně s milostnými dotazy, i plakáty, po kterých jsme toužili, ale hlavně ta nezaměnitelná vůně svobody, jenž se z „bravíčka“ linula, nás nenechávaly chladnými.
Na to skutečně „naše“ Bravo, neboli českou mutaci populárního časopisu, jsme si museli počkat až do 26. října 1991, kdy konečně dva roky po pádu železné opony začalo vycházet i u nás. Konečně jsme se mohli dočíst zajímavosti o zahraničních hvězdách, vidět fotky z koncertů i filmů, přečíst si překlady známých hitů, abychom konečně věděli, o čem jsou, a zároveň se trochu naučili anglicky, a také jsme mohli usínat s pohledem upřeným do očí oblíbených celebrit na plakátech nad našimi postelemi.
Kapitolou sama o sobě byla ovšem rubrika Láska, sex a něžnosti. Tato dvoustrana mnohým devadesátkovým dětem otevřela oči a poučila je o sexuálním životě, o němž se v té době stále ještě příliš nemluvilo a dopátrat se adekvátních informací nebylo jednoduché. Na dotazy čtenářů, které trápily sexuální či vztahové problémy, odpovídali opravdoví odborníci, sexuologové Pavel Zemek, Pavla Zemková a Hana Fifková. Občas došlo i na kuriózní dotazy, které si pamatujeme dodnes, jako klitoris na zádech či otěhotnění z polibku, v podstatě ale neexistovalo nic, na co by tehdy odborníci neodpověděli, a pro velké procento mládeže to byla jediná možnost, jak se v tomto směru vzdělat.
Bravo slavilo takové úspěchy, že se dokonce dočkalo i přidruženého časopisu Bravo Girl!, který byl – jak je zřejmé již z názvu – určený pouze dívkám. Dospívající slečny se tam mohly dočíst podrobnější informace o strastech pubertálního těla, ale také více o kosmetice nebo módě, případně o milostných problémech. Bravo proniklo i do televize, hudební stanice Óčko totiž vysílala pořad Bravo TV.
Jenže to už byl pomalu začátek konce. Bravo už dávno nebylo na českém mediálním trhu jednorožcem, na slávě tohoto modelu se chtěly svézt i další tituly, a tak začaly vycházet i další hudební magazíny jako Popcorn, Rock&Pop či Show. Pozornost čtenářů se začala mělnit a Bravo se z týdeníku změnilo na čtrnáctideník. Z příchodem internetových médiích ale zájem o fyzická média stále více klesal a tak šly dolů u prodeje českého bravíčka. Po necelém čtvrtstoletí na českém trhu tak na konci roku 2015 vyšlo v České republice jeho poslední číslo. Bývalí devadesátkoví a mileniáloví teenageři si ho však pamatují dodnes a mnozí mají svá oblíbená čísla dodnes schovaná mezi nostalgickými upomínkami.
Autorský text, www.reflex.cz, www.aktualne.cz
