Reinhard Heydrich byl za druhé světové války jedním z nejvlivnějších nacistů. Za jeho rychlý kariérní vzestup ale mohla především jeho žena Lina, která ho k SS přivedla. Ta za války našla zalíbení v Panenských Břežanech, kde toužila zůstat i po manželově smrti. Vyhnal ji až konec války a touha Čechů po jejím odsouzení. Do konce života byla přesvědčená, že ona i manžel měli ty správné životní hodnoty.
Dětství Lina Heyrichová prožila spíše v nouzi. Narodila se 14. června 1911 na německém ostrově Femarn do zchudlé šlechtické rodiny. Rodiče byli už tehdy zapálení nacisté a svoji dceru vychovávali ve stejném duchu. Otec Liny byl učitel a dcera se rozhodla jít v jeho stopách, pedagogickou školu ale nakonec nedostudovala.
Bylo jí pouhých devatenáct let, když se ještě v době studií seznámila s nadporučíkem německého vojenského námořnictva Reinhardem Heydrichem, jehož nabídku ke sňatku o čtyři dny později přijala. Heydrich byl krátce na to vyloučen od námořnictva kvůli údajnému poměru s dívkou, kterou měl přivést do jiného stavu. Tvrdil však, že dítě není jeho.
Lina si tak brala muže sice nezaměstnaného, nicméně velmi ctižádostivého. Sama ho v roce 1931 dotlačila k tomu, aby se přidal k SS, a pak už jeho kariéra nabírala na obrátkách. Spolu se svojí ženou se jakožto dokonalý árijský pár stali Hitlerovými miláčky a Heydrich rychle stoupal po kariérním žebříčku. Manželé měli tři děti, když byl vyslán do Prahy, aby se ujal funkce protektora, a rodinu čekalo stěhování.
Jako místo svého působiště si Heydrichovi vybrali zámek v Panenských Břežanech, odkud Heydrich dojížděl na Pražský hrad, kde úřadoval. Lina se rychle vžila do role zámecké paní a sama sebe považovala za princeznu. Svého milovaného manžela však téměř nevídala, jelikož ho naplno zaměstnávaly pracovní povinnosti. Nejdřív mu jeho nepřítomnost vyčítala, nakonec si ale našla milence. Ostatně, ani Heydrich nebyl v tomto směru pozadu, a to dokonce za vědomí své paní.
Přesto jejich svazek fungoval harmonicky a Heydrich byl navíc podle slov své manželky vzorným otcem. Tedy až do osudného dne 27. května 1942, kdy Heydrich jako každý jiný den nasedl do svého otevřeného mercedesu a nechal se odvézt do Prahy. Cestoval tak pokaždé a navíc odmítal ochranku, což se mu nevyplatilo. Toho dne na něj totiž parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík, spáchali atentát a Heydrich na následky zranění po několika dnech zemřel. Lina byla v té době těhotná s jejich čtvrtým potomkem, a tak se nezúčastnila ani pohřbu.
V následujícím roce utrpěla Lina další těžkou ztrátu. Její nejstarší syn Klaus, kterému v té době bylo devět let, vinou nepozornosti vjel na svém kole pod nákladní auto a na místě zemřel. Němci překvapivě řidiče náklaďáku neuznali vinným, ačkoliv to Lina požadovala, ale byl propuštěn na svobodu, protože za nehodu mohla nepozornost malého chlapce. Podle obyvatel Panenských Břežan ale Lina ke smrti svého syna přistupovala velmi chladně. Jeho tělo nicméně na pozemku po jejím odjezdu nebylo nalezeno a jednou z teorií je, že ho Lina sama vykopala a odvezla s sebou do Německa.
Pro vdovu po výkonném Heydrichovi byli nacisté ochotní udělat téměř cokoliv. Šéf SS Heinrich Himmler zařídil pro Linu a její děti doživotní užívání dolního zámku, byla zde však nutná rekonstrukce celého objektu. Většinu těchto úprav provedlo pracovní komando Židů z terezínského ghetta, které bylo Heydrichové úředně přiděleno v červenci roku 1942. Pro „zámeckou paní“ tak pracovalo kolem osmdesáti židovských vězňů, kteří zde vykonávali veškeré práce od zahradnických přes vykopání bazénu a dalších úprav zahrady. Samozřejmě za velmi nuznou stravu a s hrozbou krutých trestů.
Zaměstnanci na zámku si Heydrichovu manželku příliš neoblíbili, i když uznávali, že mohli dopadnout ještě hůř. V její přítomnosti nemuseli hajlovat, ale přesto jí za jejími zády říkali Stará nebo Heydriška. Nejvíc si je ale znepřátelila snahou zpeněžit na zámku vše, co šlo. V zámeckých zahradách byly vysázeny stromy z dalekých krajů, Lina ale jejich krásu a exotičnost neoceňovala. Zahradu nechala vykácet a na místo stromů vysázela brambory. Drahé dřevo ovšem prodala. Krásný trávník nechala zrýt a do hlíny zasázela tulipány, které také zpeněžila. Stejně tak i obrovské množství paroží visejícího na chodbách zámku, jež od ní odkoupila knoflíkářská firma. Když byla ze zámku vykázána a musela ho opustit, rozhodla se, že na něm plody své práce za žádnou cenu nenechá. Pobila všechny slepice i králíky, aby nic nezůstalo, maso zavařila do velkých sklenic a odvezla s sebou.
S koncem války se Lina chtěla vrátit zpátky na ostrov Fehmarn, odkud pocházela. Ten byl v té době pod britskou správou, a Britové Lině slíbili, že ji nevydají do Československa, které ji chtělo soudit jako válečného zločince. Nakonec byla odsouzena v nepřítomnosti na doživotí za spoluúčast při popravě devadesáti vězňů a musela se dva roky skrývat. Její sen o tom, že se do Panenských Břežan vrátí a bude žít jako dřív, se rozplynul, stejně jako vyhlídka na svatbu s Leopoldem von Zanettim. Ten jejich zásnuby zrušil ze strachu, že by ho její stíhání mohlo ohrozit.
Nárok neměla ani na generálskou penzi, kterou po úřadech požadovala. Její zesnulý manžel byl totiž vyhodnocen jako válečný zločinec, ne jako generál. Lina tak byla zcela bez prostředků, protože veškerý majetek jí zabavila vláda, a musela se živit černými obchody. Na ocet ale nakonec Lina přece jen nezůstala. Jejím druhým manželem se stal o čtyři roky mladší ředitel finského divadla Maun Manninen. Německé úřady jí navíc vrátily rodný dům na Fehmarnu, kde později vedla penzion.
Až do své smrti v srpnu roku 1985 byla Lina přesvědčena o správnosti jednání svého prvního manžela. Ani na konci života neprojevovala žádnou lítost a odmítala připustit jakoukoliv manželovu vinu na nacistických zločinech. „Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní a že se domníval, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může. Můj muž přišel do Prahy s pevnými úmysly. Měl na mysli, že Československo by se mohlo stát součástí Německé říše,“ uvedla kdysi v jednom z rozhovorů.
Lina své vzpomínky dokonce sepsala do memoárů, které u nás vyšly pod názvem Můj život s Reinhardem. Na naši zemi nikdy nezapomněla a po zbytek života se podle svých slov do Panenských Břežan toužila vrátit: „Kdybych mohla, vrátila bych se třeba bosa, bez bot. Byla to tak krásná doba!“
Zajímají vás příběhy z druhé světové války? Přečtěte si, jak úspěšný americký krejčí Martin Greenfield přežil utrpení v Osvětimi.
www.irozhlas.cz, www.idnes.cz, www.lidovky.cz
