Seznam lidských bestií, které během druhé světové války týraly a zneužívaly nevinné lidi, se zdá být nekonečný. Patřil mezi ně i Klaus Barbie, který šéfoval gestapu v Lyonu a díky svojí pozici byl v podstatě neohrozitelný. Měl na svědomí přes 14 000 lidských životů, spravedlivý trest ho ale dostihl až po čtyřiceti letech.
Klaus Barbie pocházel z učitelské rodiny, dalo by se tedy čekat, že bude mít životní hodnoty slušného člověka. Bohužel situace, které během jeho dospívání nastaly, tomu nepřály. Narodil se jako Nikolaus 25. října 1913 v Godesbergu poblíž francouzských hranic. Jeho otec během první světové války narukoval, většinu času však strávil v zajetí a po návratu z války z něj byl zlomený člověk. Uchýlil se proto k alkoholu, který v něm vyvolával agresivitu, kdy byl svoji rodinu včetně Klause. Ten měl od otce naplánovanou budoucnost duchovního, nakonec ale bylo vše jinak.
Když otec v roce 1933 zemřel, Klausovi se sice ulevilo, neměl však peníze na studia, a tak jeho kroky vedly přímo k SS, kde se rozhodl vybudovat kariéru. Dařilo se mu hned od začátku, nějakou dobu působil v Nizozemí a později byl v pouhých devětadvaceti jmenován šéfem gestapa ve francouzském Lyonu. Jeho bezcitné řádění tak mohlo začít.
Právě zde vznikla i jeho přezdívka lyonský řezník, protože měl zálibu v mučení dospělých i dětí, a jeho praktiky byly mimořádně sadistické. Známým je třeba případ šéfa Národní rady odboje Jeana Moulina, jemuž Barbie lámal prsty ve dveřích, strhával nehty rozžhavenými kleštěmi a utahoval pouta tak silně, že mu zlámal kosti v rukou. Nakonec ho zbil do bezvědomí a jeho tělo v kómatu vystavil ostatním vězňům jako varování. Brutálním bitím byl ostatně nechvalně proslulým, zajatcům navíc často strkal hlavy do kýblů naplněných ledovou vodou a čpavkem.
Na veřejnosti ale působil pravým opakem. V Lyonu si pro jako svoje sídlo vybral luxusní hotel, navíc často a rád chodil na procházky do města a ukazoval se. Choval se však úplně jinak než při svém sadistickém řádění. Rád se tu a tam zastavil s místními na kus řeči, navštěvoval kavárny a restaurace a všude nechával vysoké spropitné. Za zavřenými dveřmi se ale měnil v bestii.
O tom se přesvědčilo i čtyřiačtyřicet židovských sirotků, kteří se skrývali v dětském domově v nedalekém městečku Izieu. Jakmile se Barbie dozvěděl o jejich existenci, okamžitě na místo vypravil dvě nákladní auta a osobně se do sirotčince vydal, aby dohlédl na to, že budou všechny děti do jednoho poslány na smrt do Osvětimi. Některé z nich měl navíc sexuálně zneužít. Tento jeho nelidský zátah přežili pouze dva lidé, majitelka sirotčince, která nebyla v domě v době zátahu přítomna, a jeden z údržbářů, jemuž se podařilo utéct oknem. Právě ti o mnoho let později Barbieho u soudu usvědčili. Bestiální gestapák měl údajně na kontě víc jak čtrnáct tisíc lidských životů.
To bylo v roce 1944 a konec války už byl na dohled. Kdo by čekal, že s příchodem spojenců dohnala Barbieho spravedlnost, čekal by marně. Byli to totiž překvapivě právě Američané, kteří mu v podstatě zachránili život. Po válce ho totiž najali jako špióna k hledání sovětských agentů, spolupracoval i s britskou M16.
O čtyři roky později nakonec emigroval do Jižní Ameriky, kde se přece jen cítil bezpečněji. Usídlil se v Bolívii, změnil si jméno na Klaus Altman a začal sloužit místním drogovým baronům a kartelům. Spolupracoval dokonce i s nechvalně známým Pablem Escobarem a vybudoval si kolem sebe celý tým nájemných vrahů, jimž se říkalo Ženiši smrti. Měl také dobré vztahy s vládou a dostal na starost výslechy a mučení zajatců, čili vlastně to samé, co dělal v Lyonu. Za jeho působení zmizely a zemřely desítky lidí. Pomáhal navíc i dalším nacistům, kteří uprchli do Jižní Ameriky. Patřil mezi ně mimo jiné Adolf Eichmann a Josef Mengele. Tehdejší vláda mu umožňovala žít beztrestný život, ale nakonec i na něj si spravedlnost došlápla.
V roce 1983 byl konečně dopaden, zatčen a deportován, a to přímo do Lyonu, kde páchal většinu svých zvěrstev. Po více než čtyřiceti letech od konce druhé světové války byl konečně Nikolaus Barbie shledán vinným a odsouzen na doživotí. Ve vězení si ale odseděl pouhé čtyři roky, v roce 1991 zemřel ve věku osmasedmdesáti let na rakovinu.
www.denik.cz, www.blesk.cz, www.medium.seznam.cz
