Pokud by se velký příběh lásky nejdříve neodehrával za zdmi osvětimského koncentračního tábora, byl by jako z pera červené knihovny. Ludwig Eisenberg (†90) se na první pohled zamiloval do krásné Gity, když jí na paži tetoval číslo pro vězně a dělal vše, aby jí pobyt v Osvětimi alespoň trochu ulehčil.
Do pekla toho největšího lidského utrpení se Ludwig dostal v dubnu 1942. Stejně, jako všichni vězni dostal na kůži vytetované číslo a byl vyslán vstříc nemilosrdnému osudu. Měl ale štěstí v neštěstí.
Nakazil se břišním tyfem a byl svěřen do péče osvětimskému tatérovi, jemuž se přezdívalo Pepan. Ten ho do všeho zasvětil a z Eisenberga se stal jeho asistent. Jednoho dne ale Pepan zmizel. Nejspíš ho potkal stejný osud jako miliony Židů - plynová komora. Ze dne na den se tak Ludwig stal tatérem vězňů. K funkci mu pomohla i znalost světových jazyků. Ovládal ruštinu, francouzštinu, němčinu, maďarštinu, základy polštiny a samozřejmě rodnou slovenštinu.
Od dozorců dostal vybavení, aby mohl navždy poznamenat příchozí Židy a ‚‚povýšil” na samostatný pokoj s lepším přísunem jídla. Nová privilegia rozhodně nebral na lehkou váhu, věděl, že stačí jeden špatný krok a je zpět v řadách vězňů kráčejících na jistou smrt. Velký strach měl především ze šíleného Josefa Mengeleho, který mu nedal pokoj. ‚‚Jednoho dne, tatére, dostanu i tebe,” měl jeden z nejhorších psychopatů historie občas pronášet k Eisenbergovi. Dál si ale Ludwig hleděl své práce a jako na běžícím páse tetoval čísla na paže. Denní rutinu mu jednoho dne ale překazil příchod neznámé dívky.
Jakmile Ludwig začal podle složky tetovat na dívčinu ruku číslo 34902 byl ztracen. Bezhlavě se do Židovky jménem Gita zamiloval. Pomáhal ji, jak mohl. Přes dozorce dívce posílal jídlo, zařídil, aby mohla pracovat ve vytápěné administrativní budově a v neposlední řadě ji zásoboval léky. Gita city opětovala a zamilovaná dvojice dostala i příležitost se spolu setkat. Vyznali se ze svých citů, ale dívka nevěřila, že by je mohla za ostnatým drátem čekat budoucnost.
Naděje svitla ke konci války, kdy se začal tábor vyklízet, Gitě se podařilo utéct a Lale, jak se tatérovi přezdívalo, se nakonec také dostal na rodné Slovensko. Bohužel, ale nevěděl, odkud Gita pochází, to před ním dívka tajila. Nezbývalo mu nic jiného než každý den čekat na nádraží v Bratislavě, přes kterou se lidé vraceli zpět do svých domovů. Týdny ubíhaly a svou milou nemohl stále najít. Beznaděj, že se jí něco stalo, ale stále přebíjela víra, že se s Gitou znovu setká.
Jednoho dne šel zoufalý Ludwig zpět z nádraží, když ji najednou uviděl. Proti němu stála jeho životní láska, která svého milého také hledala. Neuvěřitelný příběh lásky tak měl šťastný konec. Manželé si pak změnili jméno na Sokolov a po peripetiích se nakonec usadili v Austrálii. Narodil se jim syn Gary, který ovšem neměl ani tušení, čím vším si jeho rodiče prošli. Až po smrti Gity a mnoha letech mlčení Ludwig vše povyprávěl. Nechtěl, aby jejich dechberoucí příběh byl zapomenut. Mnohem více ze života za ostnatým drátem si můžete přečíst v bestselleru Tatér z Osvětimi.
Idnes.cz, Plzenoviny.cz, Autorský článek
