Doris Grozdanovičová: Rodina jí zemřela v Terezíně a v Osvětimi, k Němcům přesto nenávist necítí. Setkala se i se synem Reinharda Heydricha

Doris Grozdanovičová se narodila 7. dubna 1926 v Jihlavě, většinu dětství ale prožila v Brně, kam se její rodina přestěhovala. Dobře se učila, a tak ze základní školy postoupila na klasické gymnázium. Nebylo jí ale umožněno zde studovat dlouho, protože v té době už zuřila druhá světová válka a omezení vůči Židům se neustále rozšiřovala. Doris tak byla nucena přestoupit na židovské gymnázium na Starém Brně.

Transport do Terezína

V té době bylo Doris patnáct let a spolu se svým dvacetiletým bratrem a rodiči obývala krásně vybavený byt s balkonem. I o ten rodina v listopadu 1941 přišla a byla nucena se přestěhovat do třípokojového bytu v omlácené ulici. S rodinou sdíleli jednu místnost, v ostatních bydlely další dvě židovské rodiny, s nimiž měli společnou kuchyň i koupelnu. Doba byla zlá a mělo být ještě hůř.

V tomto bytě nakonec zůstali pouhé dva měsíce, již v lednu 1942 byla totiž celá rodina poslána do terezínského ghetta. Předtím ovšem museli strávit tři dny v karanténě. „Ze školy v Merhautově ulici, kde jsme byli tři dny v karanténě, nás vezli na nádraží auty v noci, aby nás nikdo neviděl. Ale jeli jsme celá rodina i s příbuznými normálním osobním vlakem, deset vagónu, 100 lidí v každém z nich. Každý transport byl označen písmenem a každý člověk v něm číslem – náš transport byl ‚U‘ a já dostala číslo 59. Netušili jsme vůbec, kam jedeme, a mně bylo patnáct let, tak jsem byla zvědavá, ne, že bych se bála, určitě ne,“ vyprávěla Doris pro iRozhlas.cz.

Rodina Doris Grozdanovičové zemřela v Terezíně a v Osvětimi

Už samotná cesta byla strastiplná, lidé byli narvaní ve vagónech vlaku, který ale nevedl až do Terezína. Následovala tříkilometrová cesta v hlubokém mrazu do ghetta, kdy Doris poprvé viděla mrtvolu. Když došla do Terezína, byla ihned zařazena stejně jako její vrstevnice na práce v zemědělství. Nejčastěji pásla, dojila a stříhala ovce. Terezín byl pro ni ve znamení dalších životních ztrát. Krátce po příjezdu do ghetta totiž přišla o babičku, v roce 1944 jí zemřela i maminka, která nezvládla operaci. Otec s bratrem navíc byli posláni do koncentračního tábora v Osvětimi. „Ze špatných vzpomínek z téměř čtyř roků tam strávených si pamatuji všudypřítomný zápach, katastrofální hygienu, dřinu od rána až do tmy... Ale vůbec nejhorší pro mě byla smrt maminky a ti umírající kolem," uvedla Doris pro iDnes.cz.

Doris tak zůstala zcela sama a s blížícím se koncem války v ní rostla obava z budoucnosti. Záchranu překvapivě nalezla v jednom z českých dozorců v Terezíně. Josef Urban přišel o dceru v Dorisině věku, a tak jí nabídl, aby po osvobození odešla k němu do Kostelce nad Orlicí, kde ji přijala i jeho rodina. Jediný z její rodiny, kdo nakonec válku přežil, byl její bratr Hanuš. Ten po čas Doris v Kostelci dohledal, vzal ji k sobě a odstěhovali se do Brna, kde mohla Doris pokračovat ve studiích. S rodinou Josefa Urbana však zůstala v kontaktu až do své smrti 21. srpna 2019.

Setkání s Heydrichem

V Brně Doris po gymnáziu vystudovala filosofii, načež se odstěhovala do Prahy, kde začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel. Také se vdala, s manželem se ale krátce po narození syna rozvedla a na výchovu zůstala sama. V rámci její práce se jí mimo jiné dostalo do rukou i české vydání knihy Liny Heydrichové Můj život s Reinhardem, což později vedlo i k jejímu setkání se synem bývalého říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Heiderem. „Potřebovala jsem objasnit některé otázky, tak jsem se seznámila se synem Reinharda Heydricha Heiderem. A já ho hájím, protože je to slušný člověk a byly mu čtyři roky, když byl spáchán atentát na jeho zločinného otce,“ vysvětlovala podle webu iDnes.cz.

Je až obdivuhodné, že po prožitých hrůzách necítila Doris k Němcům žádnou nenávist. „Vůči normálním Němcům necítím nenávist, naopak mám mezi nimi hodně přátel a ráda tam jezdím. V Brně před válkou, i když si to pamatuju jen jako dítě, spolu Češi, Židi i Němci vycházeli myslím dobře. Během okupace se to hodně rychle změnilo, nechápu, kde se najednou v řadě Němců vzala ta nenávist. Ale naše rodina měla i německé přátele a vím, že všichni byli smutní, že jsme byli pak odesláni do transportu,“ vysvětlila Doris pro web iRozhlas.cz.

O svém osudu i své rodině Doris často vykládala i na nejrůznějších přednáškách ve školách, a to nejen v České republice, ale třeba i v Německu. Svoje přednášky dokázala vyprávět hned ve třech jazycích – v češtině, němčině a angličtině. A co víc, i když měla na to ono místo hrůzné vzpomínky, pravidelně se vracela do Terezína, kde prováděla turisty, a to i ve věku devadesáti let. Paradoxně zemřela ve věku třiadevadesáti let právě na cestě z Terezína.

Zajímají vás osudy lidí, kteří prošli Terezínem? Přečtěte si o talentovaném Petrovi Ginzovi.