Hitlerova ochutnávačka jídla Margot Wölk: "Denně jsem plakala úlevou, že jsem přežila"

Možná to mohla být třeba porce bílého chřestu. Loupaného, vařeného na páře a podávaného s lahodnou omáčkou, jak ho Němci tradičně jedí. A s pravým máslem, což byla v době války rarita. Zatímco zbytek země se snažil získat alespoň kávu a na chléb si musel dávat margarín naředěný moukou, Margot Wölk by si bývala mohla vychutnávat drahocennou zeleninovou pochoutku, kdyby nebyla ochromena strachem ze smrti. Margot byla jednou z patnácti mladých žen, které byly nuceny ochutnávat jídlo nacistického vůdce Adolfa Hitlera po dobu asi dvou a půl roku během druhé světové války.

Hitler se bál otravy, proto měl ochutnávačky jídla

Čtyřiadvacetiletá sekretářka Margot Wölk uprchla z bombardovaného berlínského bytu svých rodičů v zimě roku 1941 a cestovala do domu své tchyně ve východopruské vesnici Gross-Partsch, nyní Parcz, Polsko. Bylo to idylické prostředí, kde žila v domě s velkou zahradou, bohužel ale v těsné blízkosti Hitlerovy skrýše Vlčí doupě. Vůdce Třetí říše Adolf Hitler žil v té době v každodenním strachu, že ho nepřátelé, ale i lidé z vlastních řad chtějí otrávit, proto nechal povolat ochutnávačky jeho jídel.

Margot, která odmítla vstoupit do Svazu německých dívek, což byla dívčí verze Hitlerjugend, a jejíž otec byl odvlečen do koncentračního tábora za odmítnutí vstupu do nacistické strany, se proti své vůli stala pomocnicí Hitlera a každý den dávala svůj život v sázku kvůli muži, kterým hluboce opovrhovala. Pro ni a dalších čtrnáct dívek to však měla být čest a působ, jak sloužit.

Smrt mohla být v každém soustu

Ve srovnání se zkušenostmi mnoha lidí ve válce to měla Margot a její kolegyně svým způsobem snadné – zatímco v roce 1944 mnoho lidí v Německu hladovělo, ony dostávaly tři jídla denně. Samozřejmě to na žádost Hitlera byla vegetariánská jídla obsahující hlavně zeleninu, ale také rýži, těstoviny, nudle a exotické ovoce, což byla v té době skutečná vzácnost. Ale ačkoli bylo podle jejích slov velmi dobré, dodala, že si ho nemohly vychutnat. Aby také ne, když jim s každým soustem hrozila smrt!

„Některé z dívek začaly ronit slzy, když začaly jíst, protože se tak bály. Musely jsme to všechno sníst. Potom jsme plakaly jako psi, protože jsme byly tak rády, že jsme přežily," vyprávěla Margot ve své zpovědi, kterou v roce 2013 poskytla německému časopisu Spiegel. Podle jejích slov jim jídlo podávali příslušníci SS, kteří dohlíželi na to, aby děvčata snědla celou porci, a pak hodinu čekali, jestli se některá z nich nesloží. Teprve potom zanesli přichystané jídlo Hitlerovi. Mezi jednotlivými jídly pak ochutnavačky neměly na práci nic jiného než čekat, jestli je náhodou některý další chod nezabije. S Hitlerem se mladé ženy nikdy osobně nesetkaly.

Útěk však nebyl možný. Bomby poškodily Margotin byt v Schmargendorfu, který se stal neobyvatelným. Její manžel Karl byl stále na válečné frontě a Margot o něm neslyšela již dva roky, takže už dávno předpokládala, že je mrtvý. Neměla kam jít a v Gross-Partsch měla aspoň svoji tchyni a vlastní postel.

Místo svobody znásilnění

Konec války se ale blížil a osvobození bylo na dosah. Když byla sovětská armáda jen pár kilometrů od dosažení Vlčího doupěte, vzal ji stranou jeden poručík a řekl jí: „Jdi, zmiz odtud!“ Posadil ji na vlak do Berlína a zachránil jí život. Podle dostupných informací totiž byly ostatní ochutnávačky zastřeleny sovětskými vojáky.

Jakmile se však Margot vrátila do Schmargendorfu, i ona padla do rukou sovětské armády. Ruští vojáci ji týdny opakovaně znásilňovali a způsobili jí tak brutální zranění, že nikdy nebyla schopna mít děti. „Byla jsem tak zoufalá, že už jsem nechtěla žít,“ přiznala Margot. Nakonec se i na ni usmála trocha štěstí v době, kdy už v něj ani nedoufala. V roce 1946 se totiž znovu setkala se svým manželem Karlem, kterému se podařilo přežít. Jeho zdraví sice bylo válkou poznamenané, ale v péči Margot se uzdravil a manželé tak spolu mohli prožít šťastných čtyřiatřicet let. O tom, co se dělo v Gross-Partsch za druhé světové války, Margot dlouhá léta mlčela a vyjít s pravdou ven se odhodlala až v pětadevadesáti letech. „Chtěla jsem jen říct, co se tam stalo,“ uvedla. „Že Hitler byl opravdu odporný člověk. A prase.“