Od divadla se Ladislav Pešek dostal ke světu filmu
Ve svých 23 letech obdržel neodolatelnou nabídku stát se součástí Národního divadla. Tuto šanci chytil Ladislav za pačesy a zůstal zde přes padesát let, věrný svému uměleckému poslání. Ladislav Pešek se tak stal neodmyslitelnou součástí české divadelní scény. Jeho herecký talent byl podpořen nejen vrozeným uměleckým dědictvím, ale i jeho obdivem k Saši Rašilovovi staršímu, jinému velikánu českého divadla. Svůj život však nezasvětil pouze divadlu. I přes své původní odmítání filmového světa pro nedostatek umělecké hloubky, nakonec podlehl lákání stříbrného plátna. Motivován významným finančním ohodnocením a tlakem své tehdejší družky Jiřiny Štěpničkové, se vydal na cestu, která obohatila český filmový průmysl o jednoho z nejvýraznějších herců své doby. Ve světě filmu se Ladislav Pešek nejčastěji objevoval v komických vedlejších rolích prosťáčků, přičemž vynikal svou schopností vtisknout postavám nezapomenutelnou jiskru. Přijímal různé role, od komických postav až po dramatické postavy.
Jednou z jeho významných rolí byla například postava Milánka v komedii Naše XI. z roku 1936, kde se ukázal jako výborný komik. Dalšími významnými rolemi byly fotbalista Jirka Junk v dramatu Lidé na kře z roku 1937, student Áda Čuřil ve filmu Škola základ života! z roku 1938 či student Vojtěch Kulík ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše z roku 1939. Nezapomenutelný výkon podal také v komedii Tři kamarádi z roku 1947, kde exceloval jako automechanik Klikeš. Historické drama O ševci Matoušovi z roku 1948 zase představilo jeho schopnost vkusně propojit komičnost s hloubkou sdělení. Ladislav Pešek nezapomněl ani na pohádkový žánr. Jeho tvář se objevila v klasických pohádkách, jako jsou Obušku, z pytle ven (1955), Strakonický dudák (1955), Čert a Káča (1956) nebo Popelka (1969). Jeho herecké umění dodalo těmto pohádkám nezapomenutelný punc. Od šedesátých let se Ladislav Pešek začal věnovat i televizní tvorbě. Jeho přínos českému umění byl oceněn řadou prestižních cen, včetně titulu Zasloužilý umělec (1954), Národní umělec (1958), Řád práce (1967) a Řád republiky (1981).