Dokážete si představit, že se najednou ocitnete jako Robinson v pusté džungli s četnými zraněními a budete bojovat o záchranu života? Bioložka Juliane Koepcke tímto traumatickým zážitkem prošla v pouhých sedmnácti letech, když jako jediná přežila leteckou katastrofu v Jižní Americe.
Měly to být krásné Vánoce strávené s rodinou, pro dvaadevadesát pasažérů letadla Lansa 508 však cesta k vánočnímu stromku skončila smrtí. 24. prosince 1971 se totiž stali oběťmi letecké katastrofy, když se s nimi letadlo zřítilo do džungle v Amazonii. Tragické neštěstí připravilo o život jednadevadesát lidí včetně posádky, nehodu přežila pouze jedna cestující.
Byla jí tehdy sedmnáctiletá Juiane Koepcke, která byla na palubě letadla se svojí matkou. Rodiče mladé dívky odešli po druhé světové válce z Německa do Peru, kde v pralese založili výzkumnou stanici Panguana. Otec Hans-Wilhelm byl biolog a maminka Maria pracovala jako ornitoložka, v peruánském pralese se oba věnovali svým výzkumům.
Pro Juliane bylo nakonec dětství strávené v džungli výhodou, protože jí to pomohlo přežít. Dívka se na Štědrý den roku 1971 vydala se svojí matkou z Limy do města Pucallpa, aby zde strávili společné Vánoce. Pro přepravu zvolily letadlo peruánské letecké společnosti Lansa, a to se jim stalo osudným.
Ve výšce asi 6,5 kilometrů se totiž letoun dostal do bouřky. Mohl se sice vrátit, posádka se ale rozhodla, že bude v letu pokračovat. Důvodem byly zřejmě vánoční svátky, na které většina pasažérů cestovala, a o které by pravděpodobně návratem nebo předčasným přistáním všichni přišli. Při průletu bouří však do levého křídla letadla uhodil silný blesk a krom požáru zapříčinil, že se letadlo stalo neovladatelným. Ještě během střemhlavého pádu se letadlo roztrhlo na několik částí a trosky se zřítily do amazonského pralesa.
Juliane seděla na sedačce, která se při pádu oddělila od zbytku letadla. Dívka v ní byla připoutaná, což jí zřejmě zachránilo život. Při průletu mezi korunami stromů její prudký pád zmírnily větve pralesních stromů, přesto však utrpěla četná zranění. Měla otřes mozku, zraněné oko, zlomenou klíční kost, naštíplou holeň a spoustu tržných ran po těle. Pádem navíc ztratila dioptrické brýle, takže měla hodně omezené vidění.
Dívka po pádu okamžitě upadla do bezvědomí, z něhož se probrala až druhý den ráno. První její snahou bylo najít svoji matku, to se jí ale bohužel nepovedlo. Jediné, co měla na sobě, byly minišaty bez rukávů, jinak neměla vůbec nic. Přesto se rozhodla neštěstí přežít a zachránit se. Velkou pomocí jí byl právě život strávený v džungli a zkušenosti, které díky tomu získala, pomohly také rady, jež jí během dětství dávali rodiče.
„Před havárií jsem strávila s rodiči na jejich výzkumné stanici rok a půl. O životě v deštném pralese jsem se naučila dost na to, aby nebyl moc nebezpečný. Není to zelené peklo, jak si všichni pokaždé myslí,“ řekla později v jednom rozhovoru pro web 9News.
Po dni marného pátrání po matce nebo komukoliv živém došla k názoru, že se musí zachránit sama, a začala vymýšlet plán. Situaci navíc ztěžovalo hned několik faktů. V džungli se ocitla v období dešťů, takže neměla šanci rozdělat oheň, zároveň na stromech v tuto dobu nerostlo žádné ovoce, kterým by se nasytila. Jedinou její potravou tak byl pytlík bonbonů, který měla u sebe, a také díky dešťům dostatek vody.
A právě voda ji zachránila i při cestě za civilizací. Vzpomněla si totiž na rady svého otce a začala hledat potok, který ji dovede k řece, a ta konečně k místům, kde budou lidé. Před možným nebezpečím v podobě jedovatých hadů, pavouků a žab se chránila tak, že nejdřív na cestu před sebou hodila botu, aby případné zvíře zaplašila, teprve poté pokračovala v cestě, což ji ale značně zpomalovalo.
Nakonec její zdraví výrazně ohrozila obyčejná moucha, která jí do rány způsobené pádem nakladla infikovaná vajíčka, z nichž se vylíhli červi požírající tkáň. Juliane přiznala, že se bála, že o ruku přijde. Čtvrtý den cesty ale našla část vraku letadla s utrženou nádrží, v níž byl ještě benzín, s nímž si mohla ránu vyčistit. V té době také narazila na hrůzný úkaz, když ji pozorování supů dovedlo na místo, kde našla tři sedačky s mrtvými pasažéry.
Když se konečně dostala k řece, rozhodla se jít přímo vodou. Krokodýlů se nebála, protože věděla, že jen tak na lidi neútočí. Přišla ale o stín poskytovaný korunami stromů a na přímém slunci ji brzy naskákaly obrovské puchýře. Naštěstí se už blížil konec jejího utrpení, i když o tom samozřejmě ještě nevěděla.
Po devíti dnech putování narazila na malý člun, od něhož vedla stezka. Ta ji dovedla k chatrči, kde se Juliana rozhodla přenocovat, ačkoliv byla prázdná. Doufala, že se tam přece jen někdo objeví, a tak se také hned druhý den stalo. Chatrč patřila třem dřevorubcům, kteří se nejdříve vyděsili, že je Juliana vodní duch Jemandža, zakrátko ale pochopili, co se děje. Julianu ošetřili a dali jí najíst, poté ji odvezli Pucallpy, kde se v nemocnici konečně setkala se svým otcem. Od pádu letadla uplynulo jedenáct dní.
Julianna později přiznala že se jí celý traumatický zážitek vracel dlouhá léta v podobě nočních můr a také výčitek z toho, že právě ona jako jediná přežila. Přesto si džungli zamilovala a později se do ní i vrátila. Rozhodla se totiž studovat stejně jako rodiče biologii a ačkoliv dnes žije v německém Mnichově, do peruánské džungle zavítala znovu v rámci studia místních netopýrů.
www.washingtonpost.com, www.bbc.com, wwwdenik.cz
