Vojákem se chtěl stát odmalička a pravděpodobně stejně tak dlouho byl i rasistou. Když ho tedy jeho kamarád od námořnictva Reinhard Heydrich naverboval k nacistům, byl to pro Waltera Rauffa zřejmě splněný sen. Aktivní velitel SS v nacistickém Německu se Vůdci zavděčil zejména tím, že urychlil vraždění Židů a dalších nevyhovujících menšin. Vymyslel totiž pojízdné plynové komory.
Walter Rauff měl o své budoucnosti jasno již od dětství. Už jako malý kluk totiž inklinoval ke všemu armádnímu, zajímali ho uniformy a vojáci a toužil se stát jedním z nich. Proto když mu bylo osmnáct let, přihlásil se do německého námořnictva. To se psal rok 1924 a o šest let později už si Rauff budoval jméno u svých nadřízených. Zároveň se začal zajímat o nacistickou ideologii, která ho čím dál víc přitahovala. Bezmezně věřil tomu, že právě Adolf Hitler je ten, kdo dá Německo do pořádku a zavede konečně pořádek v zemi.
Už během práce v námořnictvu se spřátelil s Reinhardem Heydrichem, z něhož se později stal jeden z nejvýše postavených nacistů, a Rauff tohoto přátelství později využil k tomu, aby se na kariérním žebříčku dostal výš. Námořnictvo totiž opustil v roce 1937 kvůli skandálu s cizoložstvím, a dále jeho kroky vedly už přímo do SS, kde se brzy začal setkávat s vysoce postavenými představiteli. Do nechvalné historie se Rauff zapsal především tím, že na jeho rukou spočinula krev více než 100 tisíců Židů. Byl to totiž právě on, kdo vynalezl pojízdné plynové komory, které urychlovaly likvidaci nejen Židů, ale také Romů, fyzicky handicapovaných a dokonce i dětí. Střílení těchto lidí se totiž ukázalo jako neefektivní a navíc nacistickým vojákům pověřeným tímto úkolem způsobovalo psychická traumata.
Rauff jako zapálený nacista a především rasista dělal všechno pro to, aby hromadné vraždění nevinných urychlil a ani dlouho po válce svých činů nelitoval. „Pro mě bylo v té době nejdůležitější, že střelba představovala značnou zátěž pro muže, kteří za ni byli zodpovědní, a že používáním plynových vozů byli této zátěže zbaveni,“ uvedl později při jednom z výslechů Rauff.
V roce 1942 byl Rauff poslán do Tunisu, který mezitím zcela podlehl nacistické nadvládě. I tady pokračoval ve vyvražďování židovské komunity a pod jeho dozorem zemřelo v nelidských podmínkách více než 2500 Židů, tím ale jeho řádění nekončilo. Rauff a jeho muži neměli problém krást šperky, stříbro, zlato a židovské náboženské předměty mrtvých lidí a jen na Djerbě se tímto způsobem obohatili o 43 kilogramů zlata.
Z Tunisu vedly kroky Waltera Rauffa do Itálie, kde měl pomoci Mussoliniho režimu zavést protižidovská opatření, to už se ale válka chýlila ke konci. Když se blížilo osvobození země, Rauff se spolu s dalšími nacisty zabarikádoval v jednom z hotelů v Miláně ve snaze uniknout zajetí. To se mu nepodařilo, a tak byl internován v zajateckém táboře. Jelikož ale hlídky nebyly dostatečné, podařilo se mu nakonec utéct a dostat se až do Chile.
Stejně jako řada dalších nacistů, kteří měli na svědomí hrůzy druhé světové války, našel i Rauff zázemí právě v Jižní Americe, kde vystupoval pod jménem Enrico Gomez a nějakou dobu pracoval jako manažer konzervárny krabů, také jako obchodník v Ekvádoru. Byl také najat, aby pracoval pro Federální zpravodajskou službu Západního Německa a špehoval Fidela Castra, jeho zprávy se však ukázaly z větší části bezcenné, a tak byl propuštěn.
V roce 1960 dokonce navštívil Německo, aby zažádal o důchod za roky strávené v německém námořnictvu. Teprve o dva roky později na něj byl vydán zatykač a byl zadržen chilskými úřady, po pěti měsících byla ale opět propuštěn s tím, že od spáchání válečných zločinů už uplynula příliš dlouhá doba. Ačkoliv se o jeho vydání pokoušely nejen německé úřady, ale i známí lovci nacistů jako Simon Wiesenthal nebo Beate Klarsfeld, nikdy k němu nedošlo a Walter Rauff prožil svůj život na svobodě.
Ve věku sedmasedmdesáti let onemocněl rakovinou a v roce 1984 zemřel v Santiagu na infarkt. Podle spisu MI5 nikdy neprojevil žádnou lítost nad činy, které spáchal, ani nad zmařenými lidskými životy, a nebyl za své zločiny ani nikdy potrestán. Bohužel i na jeho pohřbu se našla řada jeho příznivců, kteří ho uctívali a na pohřbu dokonce hajlovali.
www.securitymagazin.cz, www.ynetnews.com
