Z Terezína na titulní stranu Vogue. Tak by se možná jednou větou dal popsat život německé Židovky Margot Friedlander. Za jejím příběhem je ale spousta bolesti a utrpení. Margot se však rozhodla použít své bolestné životní zkušenosti jako téma ke vzdělávání mladých Němců a pořádá přednášky o nacistickém Německu na školách. A to letos v listopadu oslaví 103. narozeniny!
Margot Friedlander se narodila 5. listopadu 1921 v německém Berlíně, kde také v krásné čtvrti Kreuzberg prožila poměrně šťastné dětství. Mraky nad její rodinou se začaly stahovat během jejího dospívání, kdy k moci přicházeli nacisté s touhou vyhladit všechny Židy v Evropě. Margot a její rodina se cítili v ohrožení a maminka Augusta dokonce navrhovala emigraci, její otec však byl hrdým válečným veteránem a nechtěl svoji zemi opustit, což se jemu i jeho rodině stalo osudným.
O Margotině osudu rozhodla jedna vteřina. Když se jednoho dne vracela domů z práce do bytu, který po rozvodu rodičů obývala spolu se svým bratrem a matkou, narazila v temné chodbě na cizího muže stojícího u jejich dveří. Duchapřítomně skryla svoji Davidovu hvězdu a pokračovala jakoby nic do dalšího patra, kde se ukryla u sousedů. Tam se dozvěděla, že si gestapo přišlo pro jejího bratra Ralpha a zatklo ho. Její matka sice utekla, ale nakonec se ze strachu o život svých blízkých raději sama udala.
Od rodinných přátel později Margot dostala maminčinu kabelku, která obsahovala adresář a jantarový náhrdelník, a také vzkaz, který zněl: „Pokus se přežít.“ Tato slova si Margot vzala k srdci a pro své přežití se pokusila udělat vše, co bylo v jejích silách. Dlouhou dobu se skrývala v Berlíně pod falešnou identitou, což obnášelo obarvit si vlasy a také skrýt židovskou hvězdu. Margot dokonce zašla tak daleko, že i přes svoji židovskou víru začala nosit křesťanský křížek a nechala si upravit nos.
Nakonec byla zrazena svým vlastním lidem. Někteří Židé totiž ve snaze zachránit si vlastní život udávali ostatní Židy, kteří se skrývali, a mezi nimi byla právě i Margot. V dubnu 1944 opouštěla protiletecký kryt, když dva policisté zkontrolovali její totožnost. Byla převezena na policejní stanici a cestou se přiznala, že je Židovka. Poté byla transportována do koncentračního tábora Terezín, kde přežila až do konce války.
Margot dobu strávenou v Terezíně později popisovala jako krutou a přežila prý jen díky tomu, že bylo jasné, že se blíží konec války. Byla například svědkem transportu vězňů z Osvětimi v lednu 1945, kteří byli na cestě tři měsíce. „Nebylo možné poznat živé od mrtvých. Lidé, kteří už ani jako lidé nevypadali. Téměř všichni byli oblečeni v pruhovaných úborech,“ popsala kdysi stále živou vzpomínku. Dodala také, že téměř nikdo z vězňů nereagoval, když nacisté 5. května 1945 opustili Terezín a dorazili lidé z Červeného kříže. „Nikdo nebyl šťastný, nikdo nezměnil svoji denní rutinu,“ vyprávěla Margot. Také ona se bála tábor opustit, aby nebyla zastřelena.
Jedno pozitivum ale její věznění v Terezíně mělo: potkala tam svého budoucího manžela. S Adolfem Friedlanderem se setkala již v minulosti v Berlíně v Židovském kulturním sdružení. Neprodleně po osvobození ji Adolf požádal o ruku. „Nebyla jsem do Adolfa zamilovaná. Potřebovala jsem čas, abych se znovu stala člověkem a stejně tak Adolf. Ale prožitá bolest nás nakonec sblížila daleko víc než láska,“ přiznala Margot. Šest týdnů po osvobození se však vzali, stále ještě v Terezíně je oddal židovský rabín.
Poté novomanželé strávili rok v táboře pro vysídlené osoby v německém Bavorsku a v roce 1946 se odstěhovali do New Yorku. V Queensu Margot pracovala v cestovní kanceláři a také jako švadlena. S manželem si přísahali, že se po prožitém utrpení do Německa již nikdy nevrátí. Teprve řadu let po konci války Margot zjistila, co se stalo s její rodinou – otec, matka i bratr byli zavražděni v Osvětimi.
Když v roce 1997 Adolf zemřel, rozhodla se Margot začít navštěvovat kurzy tvůrčího psaní, aby mohla napsat knihu vzpomínek na život v nacistickém Německu. „Měla jsem v hlavě všechny ty příběhy. Všechno se mi začalo vracet, všechny věci, které jsem dlouhé roky potlačovala,“ říkala.
Její vzpomínky zaujaly německého filmaře Thomase Halaczinskyho, který se o ní rozhodl natočit dokument, a tak se Margot v roce 2003 přece jen do Berlína vrátila. „Cítila jsem se zase jako doma,“ přiznala později, když ji režisér vzal na všechna známá místa. Od té doby Berlín často navštěvovala a mezitím psala svoji biografii, která vyšla v roce 2008. Nakonec vyslyšela volání své rodné země a v roce 2010 se do Berlína natrvalo přestěhovala.
Od té doby pravidelně vedla přednášky o holocaustu, především na školách. Vzala to jako svoje poselství a chtěla, aby co nejvíc lidí znalo její příběh, aby se historie nemusela opakovat. Za svoji práci získala mnohé ceny a uznání, mimo jiné cenu německé židovské historie od Obermayerovy nadace, čestné občanství Berlína, cenu Walthera Rathenaua za vynikající celoživotní zásluhy v zahraniční politice či Důstojnický kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Nyní ve svých 102 letech, kdy je stále aktivní, se stala jednou z nejstarších osob, které se objevily na titulní straně německého vydání prestižního módního časopisu Vogue.
Zajímá vás problematika holocaustu? Přečtěte si, jak kruté byly tresty páchané na vězních v koncentračním táboře v Osvětimi.
www.nytimes.com, www.firstpost.com
