Nespoutaná markýza Luisa Casati Stampa di Soncino: Múza umělců všech ražení cvičila pávy, barvila kosy a měla nahé pozlacené sluhy

Luisa Adele Rosa Maria Amman se narodila v Miláně 23. ledna 1881 do velké bohaté rodiny bavlnářských magnátů rakouského původu, kteří byli povýšeni na hrabata. Luise bylo pouhých patnáct let, když nečekaně osiřela, rodiče jí však zanechali nesmírný majetek a z mladé dívky se rázem stala jedna z nejbohatších žen Itálie. V roce 1900 se provdala za markýze Camilla Casati Stampa ze Soncina, s nímž se v roce 1914 rozešla, protože potřebovala svobodně žít svůj vlastní život plný barev, okázalosti, milostných románků a kreativity, který si sama vybrala. Chtěla žít takový život, jako by to bylo umělecké dílo samo o sobě. 

Bílí pávi, barevní kosi a nazí sluhové

Vytvořila si proto vlastní alter ego, které se postupem stalo jí samou. Usadila se v Benátkách, kde osídlila palác Venier dei Leoni nedaleko Ponte dell'Accademia, který je dnes muzeem Peggy Guggenheim. Více než lidmi se obklopovala zvířaty, a to ne jen tak ledajakými. Společnost jí dělali bílí pávi vycvičení tak, aby polehávali na jejích okenicích, nechávala kolem sebe poletovat kosy, které barvila nejrůznějšími barvami, na vodítku vodila gepardy a kolem krku nosila hady, kteří měli nahrazovat drahé šperky.

Nebylo to ale tak, že by se Luisa lidí stranila, naopak. Její největší zábavou krom sbírání netradičního umění bylo pořádat večírky a šokovat lidi. Třeba tím, že na proslulých večeřích vedle ní sedávala její dokonalá podobizna vyrobená z vosku, která od ní byla k nerozeznání natolik, že mátla příchozí hosty. Ti byli obsluhováni nahými pozlacenými sloužícími, kteří jim servírovali vytříbené lahůdky.

Múza umělců

V letech 1919 až 1920 často trávila čas na Capri, což bylo v té době útočiště evropských intelektuálů, estétů, hudebníků i místo setkávání gayů a lesbiček, sofistikovaných excentriků a nekonvenčních socialistů. Luisa si pronajala legendární vilu San Michele, která se nachází na útesech Anacapri, a šokovala místní obyvatele i návštěvníky svými procházkami po hlavním náměstí po boku modrého páva nebo leoparda na vodítku a v doprovodu gigantického černého sluhy.

Nejvíc šokující ale byly její módní kreace, drzé, barevné, plné okázalých linií, pavích per, turbanů, originálních šperků i výrazného líčení, a přesto tak dokonale vkusné, že se až tajil dech. Luisa se tak stala múzou pro mnohé umělce od malířů přes básníky až po spisovatele. Její tajný milenec spisovatel Gabriele d'Annunzio ji nazýval Koré, psal o ní i Jack Kerouac, maloval ji Picasso, Giovanni Boldini nebo fauvista van Dongen, fotil ji Man Ray.

Z paláce k popelnicím

Bohužel rozmarný život plný luxusu a zároveň krach na burze ji ve třicátých letech minulého století připravily o všechno. Na svůj okázalý bujarý život mohla Luisa zapomenout a s dluhy ve výši kolem pětadvaceti milionů dolarů jí nezbývalo nic jiného, než vyhlásit bankrot a všechen svůj majetek prodat ve veřejných dražbách. Nakonec se přestěhovala do Londýna, kde žila s manželem i její jediná dcera, a obývala zde jednopokojový byt. Mezi smetánkou se říkalo, že bývala spatřena, jak v opelichaném kožichu vybírá popelnice. Její život vyhasl v roce 1957, kdy ji ranila mrtvice. Luisa Casati musela vypadat dokonale i v rakvi, byla totiž pohřbena v perfektních šatech a dokonce s nalepenými řasami, navíc se svým milovaným pekinézem.

Svým jedinečným stylem však inspirovala i po smrti, a to zejména módní návrháře. Ve své kolekci Marchesa pro módní dům Christian Dior jí vzdal hold návrhář John Galliano, návrhářky Georgina Chapman a Karen Craig po ní dokonce přímo pojmenovaly svoji módní značku Marchesa. A Karl Lagerfeld definoval ducha benátské éry svou kolekcí Koré pro Chanel z roku 2010, představenou ve velkém hotelu na benátském ostrově Lido. 

Zajímají vás životy jedinečných žen? Přečtěte si o múze Andyho Warhola.