Odvážná a statečná Dagmar Hazdrová: Žena, jež hlásila zprávy ze srpnové okupace nepřetržitě padesát dva hodin. Z rádia pak byla násilím odvedena

Jako malá holčička si Dagmar prožila druhou světovou válku. Nikdo z rodiny naštěstí neskončil v koncentračním táboře a tatínek byl navíc tajně v odboji. Doma tak měli schované pásky s kódy vysílanými londýnským rádiem a další věci, které otec potřeboval ke své „práci”. Možná už tehdy dívenka vnímala tatínkovu statečnost a pochopila, co je správné, a za co se vyplatí riskovat. 

Bonzák profesor, fízl spolužák 

Rozdíl mezi dobrem a zlem prožívala na vlastní kůži také na gymnáziu. Když po únoru 1948 stanuli u moci komunisté, začala změnu pociťovat díky profesorům, ale také spolužákům. Jeden z profesorů byl dle jejích slov naprosto skvělý, vděčí mu za mnohé, a především za jeho postoj k věci samotné. Naopak z latináře se později vyklubal udavač StB, jenž měl právě na oblíbeného učitele donášet. „Bonzákem” komunistů byl také jeden za spolužáků, který byl z režimu nadšený a udělal by cokoliv, aby se soudruhům zavděčil. „Byl to strašný fízl, což jsme netušili. Udával spolužáky i kantory. Dozvěděli jsme se to až po maturitě a kluci ho ztloukli tak, že musel jít na ošetření,“ svěřila Dagmar pro Pametnaroda.cz s tím, že komunisté jí zkrátka zasahovali do života v negativním slova smyslu. 

Dagmar se kvůli udavači nedostala na vysokou školu 

Velmi úzce se jí totiž dotkl vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou. Jejich rodiny si byly blízké a hlasatelka si hrála s dcerou ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena. Nejvíce se však Dagmar dotkla smrt milovaného tatínka, jehož srdíčko už nezvládlo neustálé výslechy kvůli jeho práci v odboji a v pouhých padesáti dvou letech zemřel na infarkt. A to ještě neměla ani tušení, že nebude doporučena ke studiu na vysoké škole - za nitky zatahal spolužák udavač. Nakonec se přihlásila na jazykovou školu, kde studovala angličtinu a ruštinu. V tomto období se seznámila s budoucím manželem, který měl stejný postoj ke komunistům a na bedrech si nesl „škraloup” za protikomunistické letáky.  

Práce hlasatelky pro ni byla osudová 

Do práce Dagmar nastoupila do cizojazyčného oddělení ČKD, ale nijak ji to nenaplňovalo. Když se dozvěděla o hradecké odnoži Československého rozhlasu, kam hledali novou hlasatelku, neváhala a porazila na dvě sta konkurentek. Začala psát nový příběh života, který si pro ni připravil těžké zkoušky. Rádio bylo samozřejmě pod vlivem komunistů a každý článek byl pečlivě kontrolován. Kdyby přece jen náhodou hlasatel zabrousil na tenký led, bylo možné vypnout zvuk, aby posluchači neslyšeli nic špatného na tehdejší režim. Nechutná šikana ze strany komunistů tak byla všudypřítomná. A ta největší rána měla teprve přijít... 

Smutné zprávy z okupace hlásila Dagmar padesát dva hodin 

O překročení hranic vojsky Varšavské smlouvy se Dagmar dozvěděla krátce po půlnoci a ihned běžela do studia. „Četli jsme rezoluce, organizační výzvy pro podniky, ohlasy posluchačů. Prostě snažili jsme se šířit informace, aby se u nás nezastavil život,“ uvedla hlasatelka, která šířila zpravodajství dlouhých padesát dva hodin. Rozhodně to však nebrala jako nějakou oběť, naopak, chtěla dát lidem co nejvíce informací. Na chvíli pak začala pracovat také pro pražský Československý rozhlas, ale hradecký jí byl bližší. Vzhledem ke stejnému smýšlení uspořádali manželé Hazdrovi ke smutnému ročnímu výročí okupace sedánek s přáteli, kdy si oblékli trikoloru a debatovali. Bohužel netušili, že mají mezi sebou špeha.  

Statečná žena se postavila komunistům 

Komunisté si postupně „došlápávali” na lidi v rádiích a podrobovali je velmi přísným prověrkám. Někdo nakonec kvůli rodině soudruhům podlehl, ale to nebyl případ Dagmar. Když se jí během kontroly zeptali, jestli souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území, odpověď Hazdrové rozhodně nečekali. „To je, jako bych měla říct, že smrad voní,“ řekla hlasatelka odhodlaně a v tu chvíli věděla, že přišla o zaměstnání. Z rádia ji pak násilně vyvedli a dva roky nemohla zavadit o práci.  

Hazdrová se z hlasatelky stala uklízečkou a sanitářkou 

Nakonec byla přijata na pozici uklízečky a později „povýšila” na sanitářku v hradecké nemocnici. Manžel pak dostal pracovní nabídku v Praze a Dagmar se uchytila ve vinohradské nemocnici. Pokračovala v práci sanitářky, ale vzhledem ke svým jazykovým znalostem získala pozici sekretářky ředitele nemocnice. Na chvíli začalo svítat na lepší časy. Z nemocnice nakonec odešla, protože odmítla podepsat Antichartu. Až do důchodu, do kterého odešla v roce 1988, pracovala jako účetní. Přestala věřit, že se kdy změní situace v republice a byla ze všeho unavená a zdrcená. 

Hlas Dagmar k nám dlouhé roky promlouval prostřednictvím MHD 

Najednou tu však byl listopad 1989 a hned v prosince Dagmar naskočila zpět za mikrofon. V rádiu pak zůstala dvanáct let a mimo práce hlasatelky se také autorsky podílela na některých pořadech. Konečně mohla šťastně odejít do důchodu, ale její hlas zněl v éteru ještě dlouho. V polovině 90. let totiž byla oslovena s nabídkou namluvit informační hlášení pro cestující v MHD po celé republice. Jistě si vzpomenete na ženský hlas, jenž vám hlásil další zastávku. Teprve až v roce 2022 byla nahrazena hercem Janem Vondráčkem. Řidiči na ni samozřejmě nezapomněli, přece jen s ní „strávili” mnoho let. „Zrovna nedávno mne jeden řidič tramvaje zastavil na přechodu, vyběhl a řekl mi: Konečně vás vidím živou, to jsem rád! Dopraváci mě pořád berou jako svou vlastní, chodí ke mně na návštěvu, telefonují mi. Jsem jejich,“ prozradila Dagmar s úsměvem. 

Příběh paní Hazdrové je stejně neuvěřitelný, jako mnoha dalších lidí, kteří se odmítli po roce 1968 podvolit nátlaku komunistů. Na 21. srpen 1968 můžete zavzpomínat nejen s dnes devadesátiletou hlasatelkou na pražském Výstavišti, kde se bude konat akce NeverMore 68. 

Dagmar nebyla jedinou statečnou ženou, která se postavila komunistům. Vzpomeňte si na gymnastku Věru Čáslavskou, jejíž nesouhlas s okupací vidělo na miliony lidí.