Sušická bestie nebo šumavský anděl smrti, tak lidé přezdívali Marii Fikáčkové, zdravotní sestře ze sušické nemocnice. Právě ona měla na svědomí vraždění nevinných dětí. Obviněna byla ze dvou vražd, sama se ale přiznala k nejméně deseti dalším případům násilí na dětech. Případ v dobách socialismu nesměl být zveřejněn, přesto se řádění mladé sestry dostalo na veřejnost. Nakonec dostala oprátku.
Dětství, které Marie prožila, nebylo zrovna šťastné. Její otec byl dělník a pracoval spolu se svojí ženou v továrně na sirky v Sušici. Původem byl sudetský Němec a za války sympatizoval s nacisty, zatímco Čechy pohrdal, což dával najevo i své rodině.
Jakmile se Mariin otec přiblížil k alkoholu, začal být hrubý nejen k Marii, ale i ke zbytku své rodiny. Marie měla ještě psychicky nemocného bratra, který ji údajně celé dětství terorizoval. Dobré vztahy neměla ani s matkou, s níž se neustále hádala a docházelo i na fyzické potyčky. Přesto o ní její okolí mluvilo jako o hodném a spořádaném děvčeti, i když byla tichá a uzavřená.
Marie v roce 1955 úspěšně dokončila studium na Střední zdravotní škole a nastoupila jako zdravotní sestra na dětské oddělení. Všichni si ji chválili pro skvělou pracovní morálku a ochotu a uvažovalo se i o jejím povýšení na vrchní sestru. Předtím ale byla přeřazena na novorozenecké oddělení, kde však měla zůstat jen dočasně. O tom, že by s novorozeňaty mohla mít problém, nikdo ani neuvažoval.
V té době se Marie také vdala za Lumíra Fikáčka, jejich manželství však zůstávalo bezdětné. Nebylo to ale kvůli tomu, že by manželé děti nechtěli, jen je plánovali později. Rodinu však chtěli založit až po Spartakiádě roku 1960, kde měla Marie cvičit, a společné dovolené, kterou si naplánovali na rok 1961. Manželé navíc žili v jedné domácnosti s Mariinou matkou, což vedlo k mnoha neshodám, takže uvažovali o stěhování.
V té době už se u Marie začínala projevovat její zlostná a hysterická povaha, zatím však jen v soukromí, a tak to také mělo zůstat. Své záchvaty vzteku si v té době údajně vybíjela na matce, na kterou měla být hrubá a fyzicky ji napadat. Na oddělení novorozeňat také šťastná nebyla, dokonce několikrát žádala o přeložení, ale nebylo jí vyhověno. Už v té době jí nesmírně vadil pláč novorozeňat, s touto informací se ale nikomu nesvěřila a vše dusila v sobě.
Dětský pláč ale brzy začal mladou zdravotní sestru rozčilovat natolik, že bezmyšlenkovitě novorozeňatům ubližovala. Nejdříve začala s „drobnými“ zraněními, například, když ji pláč malé Jany rozběsnil natolik, že ji vzala za ucho a málem jí ho utrhla. Vedení se vymluvila, že šlo o nehodu. Malému chlapečkovi pro změnu zlostí zlomila ruku, když se při převlékání chytil pultu, tentokrát se situace svedla na zranění způsobené při porodu. Kupodivu jí to prošlo, což ji motivovalo k dalším činům. „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci nebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem,“ uvedla Marie při výslechu.
Jenže „pouhé“ ubližování nemluvňatům přestalo Marii brzy stačit. Další incident se odehrál 19. února 1960, kdy zdravotní sestra napadla měsíční holčičku Hanu H., kterou bila pěstí do temene hlavy. Dívenka tento útok přežila ve zdraví, ten druhý o pár dní později už bohužel ne. Ten den bylo na novorozeneckém oddělení rušno a počet dětí přesahoval kapacitu. Do toho se narodila ještě dvě miminka, chlapec a holčička.
Jelikož právě holčička nepřestávala plakat, Marie se vytočila k nepříčetnosti a novorozeněti stiskla hlavičku tak silně, že se jí prsty probořily dovnitř. Na první pohled nebylo nic znatelné, a tak šla s klidem dělat další práci, přičemž podezřelý stav miminka nahlásila až o několik hodin později. Ten den znovu zaútočila ještě na měsíční Hanu H., kterou opět opakovaně uhodila pěstí do zadní části hlavičky. Miminko vrátila zpět do boxu a to pomalou smrtí umíralo až do rána druhého dne, zatímco Marie vykonávala zcela nezúčastněně své povinnosti.
Protože v případě úmrtí dětí do patnácti let byla povinná pitva, rychle se přišlo na to, že smrt obou dětí způsobilo pohmoždění mozku, a pak už nebylo těžké přijít na to, kdo by mohl být pachatelem. Když si pro Marii Fikáčkovou přišla policie, nekladla zdravotní sestra žádný odpor a později sama přiznala, že se jí vlastně ulevilo. Při výsleších se pak doznala ještě k dalším deseti činům, kdy uvedla, že se dopustila násilí na novorozencích, tyto činy se jí ale nepodařilo prokázat, a tak není jasné, kolik obětí měla vlastně na svědomí. Odsouzena byla za dvě vraždy k trestu smrti oběšením. Poprava se uskutečnila ráno 13. dubna 1961 ve sklepení pankrácké věznice. Zemřela ve věku čtyřiadvaceti let.
www.reflex.cz, www.idnes.cz, www.medium.seznam.cz
