Každý z nás má určitě nějaké jídlo, které není schopný za žádných okolností pozřít. Tato nechuť velmi často pramení ze socialistických školních jídelen, kde se z obědů někdy stávalo utrpení. Na to, co se zde mnohdy nabízelo k obědu, mnozí z nás nikdy nezapomenou. Jak takové školní stravování tehdy vypadalo?
S každodenním zazvoněním školního zvonu se strhla mela a boj o přežití. Vyběhnout co nejdříve ze třídy a dostat se včas do jídelny, znamenalo vyhnout se dlouhé frontě, v níž často docházelo k nejrůznějším potyčkám. Aby ale byly včas potlačeny, míval na chodbě dozor některý z otrávených a hladových učitelů, takže nekázeň často znamenala vykázání až na konec fronty.
Problém také nastal ve chvíli, kdy si nebohý školák zapomenul papírový lísteček, který byl jakýmsi platidlem ve školních jídelnách. Jeho hodnota se rovnala jednomu obědu, a i když se školák slušně omluvil, že lístek zapomněl, většinou ho čekala veřejná potupa ze strany kuchařek vydávajících jídlo, které mu za zapomnětlivost daly co proto.
Na paní kuchařky byla vůbec často „radost pohledět“. Nevábné zástěry zdobily zaprané skvrny, o jejichž původu bylo lepší nic nevědět, o nic vábnější nebyly ani síťky či šátky, jimiž si ženy zakrývaly trvalou, a které pravděpodobně pamatovaly několik předchozích generací kuchařek. Dojem neumocňovaly ani věčně naštvané a nespokojené výrazy žen ve výdejních oknech, které zarputile kydaly na talíře často neidentifikovatelné šlichty.
Samostatnou kapitolou pak byly kuchařky sloužící u okýnka, kam se vracely tácy se špinavým nádobím a zbytky. Toto místo se pro nejednoho školáka stalo postrachem jídelny, protože právě zde se stávalo, že bylo dítě vráceno ke stolu, aby pod nátlakem dojedlo nepoživatelné tlusté maso nebo jiné „lahůdky“ které tak často končily pod stolem nebo nacpané v květináči, v horším případě vyzvracené na triku. Věta „co by za to děti v Africe daly“ se v té době stala mantrou kuchařek ve všech školních jídelnách napříč republikou.
Než vůbec přišel čas hádat, jakou pochutinou vás kuchařky oblažily tentokrát, bylo zapotřebí vybavit se tácem a příborem. Plastové tácy vyskládané do vysokých komínů zpravidla páchly na dálku a při pohledu na olezlé hadry, kterými je kuchařky pokaždé halabala „ošmrdlaly“, se nebylo čemu divit. Vybojovat z plastových kyblíků hliníkový příbor, který by nebyl pokroucený nebo na něm nebyly zbytky jídla, se zdálo téměř nemožné. A teprve pak přicházel zlatý hřeb.
Je libo ztvrdlé vysušené maso zalité umělou rajskou? Nebo snad tlusté odřezky v univerzální hnědé omáčce zvané UHO? Případně rozvařené rizoto se zeleninou z konzervy? Tím výčet nepoživatelných socialistických jídel zdaleka nekončí. Jedním z nejméně oblíbených jídel byla pravděpodobně hrachová kaše, těsně jí šlapala na paty mléčná polévka a ani rozvařená kolínka zalitá nerozpoznatelným čímsi nezůstávala pozadu, stejně jako segedínský guláš. Ve výčtu nesmí samozřejmě chybět žužlavá játra, zčernalé nedovařené brambory a rozblemcané fazolky na kyselo.
Snad každé dítě milovalo sladké obědy, a právě ty byly ve školních jídelnách světlými chvilkami, na které se někdy dalo i těšit, zejména tehdy, objevily-li se na jídelním lístku oblíbené buchtičky se šodó nebo bavorské vdolečky. V takových ojedinělých dnech se u výdejního okénka tvořila dokonce fronta a někteří jedinci vraceli talíře vylízané do čista. Horší pořízení už bylo s rozmočenou žemlovkou, krupicovou kaší obsahující tuhé „cucky“ nebo s rozvařenými nudlemi s mákem.
Naopak děti často nepotěšily ani kompoty, v nichž bývaly zavařené plody, jež bylo těžké určit, nebo oschlé pudinky, na jejichž povrchu se utvořil škraloup. Celé socialistické menu završil nápoj z obřích kádí, v nichž byl většinou přeslazený nebo naopak hořký čaj. Děti tak ze školy mnohokrát odcházely s pocitem, který se dá definovat příslovím „po obědě jako po výprasku“. Socialistické jídelny zkrátka dokázaly zadělat na slušná traumata a celoživotní nenávist k některým pokrmům. A jak na školní jídelny vzpomínáte vy?
Autorský článek
