Socialistické šumperáky: Kultovní rodinné domy nepotřebovaly architekta, jejich autorem byl zedník

Jak vypadá šumperák?

Šumperák je rodinný domek s jedním patrem a mírně sešikmenou pultovou střechou. Obytné místnosti jsou umístěny v prvním patře, zatímco přízemí se využívá pro zázemí domu a také garáž. První patro výrazně vystupuje do prostoru a jeho jedinečnost ještě umocňuje prosklená čelní stěna doplněná balkónem, který je spíše na okrasu, než pro praktické využití.

Typické pro šumperák jsou takzvané šikminy, což je šikmé ukončení balkonu po stranách, ozvláštněné navíc kruhovými průzory. Šikmý motiv se objevuje obvykle také v prosklení garážových vrat, která jsou umístěna na čelní straně vlevo, vpravo se nachází hlavní vchod. Jeho výhodou je celkem malý půdorys, takže se dá postavit i na menším pozemku a stále zbyde místo na zahrádku.

Slavný domek bez architekta

Šumperák se narodil v šedesátých letech minulého století překvapivě ne v Šumperku, ale v nedalekém Rapotíně. Jeho autorem není žádný známý architekt, ale obyčejný zedník s maturitou. V dobách totality totiž nebylo běžné, že by si kdokoliv, kdo si chtěl postavit dům, zaplatil architekta a stavaře. Domy se stavěly svépomocí a často špatně, protože všichni architekti pracovali pro velké závody a projektovali nové silnice, továrny a kanceláře. Melouchy byly samozřejmě zakázané, a tak si prostý lid musel poradit sám.

A právě mezi obyčejný lid patřil také autor šumperáku Josef Vaněk. Jakožto vyučený zedník, který si později udělal maturitu na průmyslové škole, si tento nedostatek dlouho uvědomoval a přemýšlel, jak ho vyřešit. Nakonec se rozhodl vyprojektovat vlastní návrh na stavbu domu tak, aby byl jednoduchý a srozumitelný i pro lidi, kteří se stavařinou neměli žádné zkušenosti. Chtěl, aby i laici pochopili, jak dům stavět a jaké materiály jsou pro stavbu vhodné.

Stavba svépomocí

První návrh vznikl v roce 1966 a Vaněk přemýšlel, jak to udělat, aby se dostal k lidem. Nakonec se prostě drze vydal na stavební úřad v Šumperku, kde si odchytil cizí manželský pár žádající o povolení ke stavbě domku, a svůj návrh jim představil. Manželé byli nadšeni, na nápad kývli, a tak vznikl první šumperák v jejich bydlišti Rapotíně. Zanedlouho kousek od něj vyrostl druhý, úspěch se ale teprve měl dostavit.

Teprve když došlo na třetí šumperák, který už se konečně postavil skutečně v Šumperku, zájemci se začali hrnout. Vaněk sice svůj projekt označoval jako „rodinný dům typu V“, mezi lidmi se ale od začátku zažil název šumperák. Dům představoval v té době moderní bydlení, po kterém rodiny toužily, navíc byl relativně snadno dosažitelný. Hrubá stavba měla podle autora trvat pouhé dva měsíce a náklady nepřesáhly sto tisíc korun.

Problémy se zákonem

Vaněk čile prodával svůj manuál za zhruba 840 Kč, jenže čím dál víc svazující režim mu rychle zatnul tipec. Vaněk se chvíli pohyboval na hraně zákona a jakožto soukromníkovi mu hrozilo vězení, nakonec se ale nechal zaměstnat v Kovostavu a jeho byznys se rázem stal legální. Sám prodal před pět tisíc manuálů, jenže to by nebyli Češi, aby si je nezačali přeprodávat mezi sebou, a tak se počet staveb odhaduje zhruba na o osm tisíc domů víc.

Melouchy ale nebyly Vaňkův jediný problém. Časem se totiž zjistilo, že Vaněk nebyl první, kdo tento typ domu navrhnul. Autorem téměř totožné stavby byl architekt Vladimír Kalivoda, který chtěl dokonce Vaňka žalovat za krádež nápadu. Vaněk se však nakonec obhájil a poukázal na vylepšováky, které na domě vymyslel, a tak Kalivoda od žaloby odstoupil.

Moderní závan bydlení ale postupně utichal a i když byla architektura domu obdivována také v zahraničí, a to zejména proto, že odkazovala na tehdy módní bruselský styl, jehož ikonou se stal československý pavilon na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, zájem o tuto stavbu pomalu opadal. V sedmdesátých letech se navíc rozšířil názor, že domy tohoto typu narušují malebnou scenérii vesnic, a tak byl se šumperáky utrum. Zašlou slávu nevzkřísily ani po revoluci, kdy byly považovány za odkaz komunismu, na který nikdo nechtěl vzpomínat. Přesto tyto jedinečné domy dodnes k vidění nejen v nejrůznějších koutech České republiky, ale také třeba v Německu, Polsku a dokonce i v Lucembursku.