Špitál neviňátek. Dospělosti se dožilo minimum odložených dětí, rodiče se s nimi už nikdy nesetkali

Jedním z nejstarších sirotčinců v Evropě je Ospedale degli Innocenti (česky Špitál neviňátek) v italské Florencii. Jeho název je inspirován biblickým příběhem o králi Herodovi. Ten nechal zabít všechny chlapce mladší dvou let, kteří žili v Betlémě a jeho okolí. Přimělo ho k tomu údajně proroctví, že se tu narodil budoucí židovský král a Herodes se obával konkurence.

Nejprve nacházely nalezené děti útočiště ve všeobecných hospicech, později začaly být zakládány sirotčince. Tam, kde nebyly, měly povinnost se postarat farnosti, jinde obec či státní úředníci. Tato povinnost ale nebyla nikým příliš vítána, což odnášely samozřejmě děti, které se nemohly bránit.

První renesanční stavba ve Florencii

Péče o sirotky byla ve Florencii od konce 13. století pod patronátem cechu obchodníků, který se rozhodl postavit vedle klášterního kostela Zvěstování Panny Marie sirotčinec. Projektem byl pověřen zlatník Filippo Brunelleschi, který navrh po vzoru jiných špitálů stavbu s osmi úhelníkovým nádvořím a arkádovým průčelím. Stavba byla dokončena v roce 1445, kdy špitál začal plnit svoji funkci. Dodnes patří Špitál neviňátek k ikonickým renesančním stavbám Florencie a je zajímavé, že zaopatřovací ústav stále funguje, i když samozřejmě už v úplně jiné podobě než ve středověku.  

Odložená neviňátka v prvních baby boxech

Pojďme ale zpět k odloženým dětem. Obvykle šlo o nechtěné potomky z velmi chudých rodin, které nebyly schopny se o další hladový krk postarat. Často to byly také nemanželské děti, jež matka v obavě před zavržením a veřejným pohoršením odložila prakticky jen pár hodiny po narození. A jak takový proces odložení probíhal? V klášterech či špitálech fungovaly  jakési první baby boxy. Měly podobu kola, které bylo zabudováno do zdi. Nazývalo se routa. Do něj se položilo dítě a celá válcovitá krabice se otočila na druhou stranu, tedy dovnitř domu.
Ve Špitálu neviňátek ve Florencii fungovalo okénko, do kterého matka miminko položila a zazvonila na zvonek. Vzápětí si pro dítě přišla řádová sestra a dítě odnesla. Tím jej přijala pod ochranu církve.

Památka a naděje na setkání

Odložené děti u sebe mívaly drobný předmět, což dokazuje celá sbírka takových věcí, která je v muzeu Špitálu neviňátek dnes k vidění. Už podle těchto drobností je patrné, že rodiče, co sem děti odložili, byli skutečně chudí. Byly to kousky látky, korálky na šňůrce, někdy to byla jen polovina například figurky nebo nějakého medailonu. Mnozí rodiče totiž věřili a doufali, že se snad se svými potomky v budoucnu ještě setkají a tento předmět měl být poznávacím znamením. Pravda je taková, že se až na výjimky už nikdy nesetkali. Důvodem byl ve většině případů prostý fakt, že dítě nepřežilo.
Francouzská historička Christiane Klapisch Zuberová uvádí v knize Středověký člověk: „Chudé rodiny odkládaly své legitimní potomky v městských útulcích s nadějí, že se o ně časem budou moci starat samy a že je útulek lépe ochrání před smrtí.“ Úmrtnost dětí v těchto ústavech však byla velmi vysoká.

V sirotčinci nacházely děti smrt

Životní podmínky dětí v těchto institucích byly mnohdy děsivé. Pořád to byla ale lepší alternativa, než život na ulici, který pro malé dítě představoval prakticky jistou smrt. V sirotčinci měly sice naději na život, ale vládla zde chudoba, hlad a nemoci. Novorozeňata byla odkázána na péči kojných, které si je braly do svých domovů. Mnoho dětí umíralo už je během cesty ke kojným na venkov nebo přímo u nich. Tyto ženy se totiž kojením sirotků živily, takže o vřelém vztahu nemohla být často ani řeč.

Příčinou úmrtí dětí bývalo vyhladovění a podvýživa nebo otrava omamnými látkami, které byly dětem podávány na zklidnění. K usmrcení dětí docházelo i z důvodů špatného zacházení a týrání. V sirotčincích se také velice snadno šířily infekční nemoci, s nimiž si lékaři nedokázali poradit. Šlo například o černé neštovice, záškrt, černý kašel, dýchací a zažívací onemocnění. 

Opomenout nelze ani psychický stav dětí. "V ústavu se dítě stává smutným a mnohé tam smutkem umírají," píše se v knize Výpravy za člověkem, jejímiž autory jsou známí dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.