V době socialismu bylo snad každému mladému muži jasné, že ho čeká vojna. Dvouletá vojenská služba byla povinností a vyhnout se jí dalo jen v případě vážných zdravotních problémů. Jak se říkalo, vojna dělala z kluků chlapy. Jistě, víc než roční pobyt v kasárnách, zprvu dokonce dvouletý, rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou. Vojáci dokonce měli vlastní "nářečí", vojenský slang, a některé výrazy si starší generace pamatují dodnes. Jak jste na tom vy?
Vojenská služba byla v socialistickém Československu považována za součást výchovy každého muže. Mladí muži, obvykle po skončení střední školy nebo učení, obdrželi povolávací rozkaz a museli narukovat. Vítězům ve školních branných cvičeních to možná nevadilo, ale pro většinu to znamenalo dva dlouhé roky v armádním režimu. Řada vojáků už v osmnácti letech měla rodiny, od kterých musela odejít, nebo přítelkyně, u kterých se obávali nevěry.
Kasárna se po dobu vojenské služby staly jejich druhým domovem. Denní řád byl nemilosrdný: ranní budíček, rozcvička, dril, nekonečné pochody, zbrojní zkoušky a samozřejmě nekonečné "buzerace" od starších a zkušenějších. Nejhůře na tom byli bažanti – čerstvě narukovaní vojáci, kteří si museli projít obdobím tvrdého záběhu, než se stali mazáky.
Mnoho mladých mužů se samozřejmě snažilo vojenské službě vyhnout. Studenti vysokých škol dostávali odklad a někdy se jim po ukončení studia vojenská služba zkracovala. Vyhnout se nucenému zlu dalo také nějakou nemocí. Pokud se diagnóza potvrdila, muž v tu chvíli obdržel takzvanou „modrou knížku“ a na vojnu nemusel. Nicméně pro většinu platilo: dva roky služby byly nevyhnutelností.
Sametová revoluce v roce 1989 přinesla nejen svobodu a demokracii, ale i postupnou změnu v armádní službě. Přísný socialistický model začal pomalu ustupovat a v roce 1993, kdy došlo k rozdělení ČSFR na Českou a Slovenskou republiku, se vojna začala zkracovat. Namísto dvou let se sloužilo už jen osmnáct měsíců a později dokonce jen dvanáct měsíců. Náplň služby se ale příliš neměnila, stejně jako podmínky na kasárnách, kde vládla šikana a jasně daná hierarchie.
Zároveň se ale začínalo diskutovat o možnosti přejít na plně profesionální armádu. Pro mnoho mladých mužů to byla skvělá zpráva, více než polovina branců se každoročně pokoušela vojenské službě vyhnout a právě snižující se počet odvedenců byl jedním z důvodů, proč se začalo uvažovat o zrušení povinné vojny.
Definitivní konec vojenské služby přišel v roce 2004, kdy Česká republika přešla na plně profesionální armádu. Bylo to nejen kvůli neoblíbenosti vojny mezi mladými muži, ale také kvůli modernizaci armády a vstupu ČR do NATO. Vést velkou armádu z branců už nedávalo smysl, protože moderní konflikty vyžadovaly vysoce kvalifikované profesionály.
A tak vojna, kdysi noční můra i chlapská škola života, skončila. Starší generace na ni vzpomíná s nostalgií, mladší ji znají jen z historek otců a dědečků. Dnes je vojenská služba v Česku zcela dobrovolná a profesionální armáda funguje bez povinné branné povinnosti. Pokud si chce člověk udělat představu, jak to na vojně chodilo, může zhlédnout seriál Chlapci a chlapi nebo například filmy Tankový prapor či Copak je to za vojáka...
www.idnes.cz, www.epocha.cz, text vznikl s částečnou pomocí ChatGPT
