Psal se rok 1944, konkrétně sedmý duben. Tento den byl pro Rudolfa Vrbu a Alfreda Wetzlera osudným. Byl to totiž den, kdy se rozhodli uprchnout z tábora smrti a vydat se vstříc osudu, který je čekal. Nebýt jejich důslednosti, nekonečného plánování a obrovské odvahy, útěk by pravděpodobně nikdy nezvládli. A jejich příběh, ze kterého jde mráz po zádech, by nikdy nespatřil světlo světa.
Heslo, kterým se Rudolf Vrba, narozen jako Walter Rosenberg, pravděpodobně řídil téměř celý život. Narodil se a vyrůstal v Topolčanech na Slovensku. S počínajícím antisemitismem byl jako Žid vystaven výraznému omezení základních lidských práv a svobod, které jako mladý muž velmi silně vnímal a těžce nesl. Rozhodl se proto, že uteče do Anglie, kde se chtěl přidat k československé armádě. Zvolil cestu přes Maďarsko a Jugoslávii, která se ale nevyvedla podle jeho představ, a tak skončil ve sběrném táboře v Novákách. Odtamtud se mu společně s jeho spoluvězněm podařilo uprchnout, avšak po pár dnech byl chycen a znovu uvězněn ve sběrném táboře. 14. června 1942 byl prvním transportem převezen do Polska.
Během svého pobytu v Polsku nejdříve chvíli pobýval v koncentračním táboře jménem Majdanek, ze kterého byl následně přemístěn do Osvětimi. Životní podmínky v Osvětimi byly tak kruté, že ze 400 osob, které přijeli transportem spolu s Vrbou, jich za měsíc a půl žilo pouhých 208. V Osvětimi vystřídal několik různých prací, nakonec však s celým svým komandem skončil v táboře Březinka (Auschwitz II- Birkenau). Právě tam se setkal se svým známým z Trnavy, Alfrédem Wetzlerem, se kterým později z tábora smrti utekl.
První myšlenka na útěk Vrby a Wetzlera se zrodila již v druhé polovině roku 1943. Plán útěku musel být ale dokonale promyšlený a sofistikovaný. Vrba a Wetzler plánovali utéct z jednoho z nejpřísněji hlídaného tábora na světě. Pozorně sledovali všechny pokusy o útěk - jak ty vydařené, tak ty nevydařené, kterých bylo o hodně více. Rozhodli se, že nejlepší bude utéct přes nově postavený úsek BIII, který nazývali „Mexiko”. Na tomto místě se rozhodli postavit úkryt - vyhloubenou díru, která byla ukryta pod hromadou dřeva pro stavbu dalších budov. Zde se plánovali ukrýt a přečkat tři dny. A proč zrovna tři celé dny? V pracovním táboře Březinka existovaly dva strážní oddíly - jeden vnitřní a jeden vnější. Vnitřní řetěz stráží vedl přímo po hranicích tábora a tvořily jej strážní věže a ploty z ostnatého drátu. Vnější řetěz stráží pak obklopoval tábor ve vzdálenosti asi 1-3 km a byl tvořen jednoduchými věžemi, které od sebe byly vzdáleny cca 200 metrů. Tímto průsekem chodili vězni každé ráno pracovat. Pokud se jejich počet při návratu shodoval, byli stráže z vnějšího okruhu staženi. Pokud ne, byl vyhlášen poplach a stráže zůstali na svých pozicích po dobu tří dní, kdy byl prohledáván kompletně celý tábor. A právě tohoto zaběhlého způsobu chtěli Vrba s Wetzlerem využít.
Za pomocí některých spoluvězňů Vrba s Wetzlerem opravdu realizovali svůj plán. Museli se polít benzínem a posypat tabákem, aby je při pátrání necítili hlídací psi. A stalo se přesně to, co bylo očekáváno. Po zjištění, že nesedí počet vězňů, byl vyhlášen třídenní poplach. Nacisté prohledali každý kout tábora, vyslýchali a krutě mučili spoluvězně těchto dvou mužů, kteří mezitím tři dny leželi v úkrytu. Srdce jim tloukly jako o závod. Po třech dnech poplach, jak bylo zvykem, skončil. Vnější stráže byli staženi a ti dva měli svobodu téměř na dosah. A tak běželi. Ačkoliv byli fyzicky velmi vyčerpaní, vidina svobody je hnala jako motor.
Potom, co se jim opravdu podařilo uniknout z tábora smrti, chtěli tito dva muži předat veškeré informace a uvědomit všechny jak jen mohli. Proto ihned po svém útěku informovali o svých zkušenostech Židovské představitele v Žilině, kteří nemohli uvěřit tomu, co slyší. Hrůzy, které se děly v koncentračních táborech, totiž nebyly moc veřejně známé. Jen málokomu se povedlo z táborů smrti utéct a ještě menší počet lidí byl pak ochotný o svých zkušenostech mluvit, protože se zkrátka báli. Dokument se 32 stranami výpovědí obou mužů je známý jako Vrbova a Wetzlerova zpráva. Je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století, jelikož úplně poprvé poskytla spojencům podrobný popis koncentračních táborů a byla označena za věrohodnou.
Medium.seznam.cz, Wikipedie.cz, Rudolf Vrba - Utekl jsem z Osvětimi
