Herci Čeňku Šléglovi, kterého známe z filmů meziválečné doby, doba Protektorátu Čechy a Morava změnila život. Kvůli bezpečí rodiny se stal kolaborantem, co byl po válce odsouzen k trestu v uranových dolech.
Čeněk Šlégl, tedy přesněji: Vincenc Schlögel se narodil 30. září roku 1893 nebo 1899 v Praze. Z vlastenectví později začal své jméno psát v počeštěné verzi.
K jeho prvním hereckým krůčkům došlo vlastně náhodou. Po maturitě, na kterou měla po prázdninách navazovat studia, odjel na prázdniny ke strýčkovi na Rakovnicko. A právě tady byl jednou osloven, aby převzal roli u ochotnického souboru. Vystoupení se mu nepodařilo, zato ho divadlo oslovilo, a proto tato událost změnila celou jeho budoucnost.
Čeněk Šlégl psal scénáře a režíroval filmy i divadelní hry. I když nehrával hlavní role, přesto byl vždy výrazným a oblíbeným hercem. Skvělou dvojici tvořil s Vlastou Burianem, v jehož divadle také vystupoval. A byl to slavný komik, s nímž byl roku 1941 donucen nahrát propagandistický skeč Hvězdy nad Baltimore.
V divadle se Čeněk Šlégl seznámil s manželkou Helenou, s níž měl dceru Blanku. Ta si v dospělosti za partnera zvolila úředníka Arnošta Weisse. Jenže s okupací rodině zkomplikoval život ženichův židovský původ.
Šlégl i jeho rodina byli často vláčeni v kolaborantském tisku a spolek českých fašistů Vlajka ho navíc napadal kvůli námětu filmu Teď zas my. Svým vstupem do něj chtěl zajistit bezpečí a klid blízkým. S nacisty v zádech si ale nikdo nemohl být jistý.
Nad Arnoštem Weissem se brzy začala stahovat mračna, pod nimiž šlo doslova o život. Uvažoval o emigraci, ale nakonec k ní nedošlo. Situaci pak zhoršil i fakt, že porušil protižidovská nařízení, když navštívil kavárnu. Arnošt i Blanka byli zatýkáni a vyslýcháni na gestapu.
Na Čeňka Šlégla byl vyvíjen velký tlak. Začal s nacisty spolupracovat vystupováním v propagandistických rozhlasových hrách. Muselo to pro něj být velmi těžké, dokonce se snažil fingovaným pádem při vystupování z tramvaje zamezit svému dalšímu účinkování. Roku 1943 se herci narodila vnučka Zuzana, o to víc ho mělo gestapo v kleštích. Blanka se s malým děťátkem dokonce musela schovávat v lesích.
Po druhé světové válce byl odsouzen k půlroční dřině v uranových dolech. Když se vrátil, chodili za ním bývalí kolegové, včetně Vlasty Buriana, a přemlouvali ho, aby opět začal účinkovat. V té době měl celoživotní zákaz hrát, který by možná šlo alespoň částečně zvrátit veřejným „pokáním“, třeba dopisem s omluvou v novinách. Přesvědčování bylo marné.
Pracoval v uhelných skladech a přivydělával si prodejem obrázků malovaných na sklo. Zemřel 17. února 1970 v Praze.
