Dívka zachráněná z Osvětimi pátrala po své minulosti: Přečtěte si chvíle hrůzy, kdy o ni bojovala její vlastní matka!

Přežila jen zázrakem 

Polce Karolině Krczové zemřela dcera Genowefa a rodina se rozhodla jí alespoň částečně tuto extrémně bolestivou ztrátu vynahradit. Stejně jako někteří sousedé se proto rozhodla vzít si k sobě dítě, které přežilo peklo holocaustu. 

Karolinin syn Stanislaw se tedy vydal do v té době již osvobozeného tábora Osvětim, kde v jednom z baráků bylo dle jeho svědectví okolo šedesáti dětí. Vedoucí bloku ukázala právě na zhruba dvouletou Évu (někdy psáno také jako Ewa), která projela branou tábora s rodiči a zřejmě s bratrem. 

Maminka se jí nechtěla vzdát

Podle některých spoluvězňů Évinu matku ubily stráže pažbami přímo na rampě, na níž se vystupovalo z vagonů pro dobytek, ve kterých byli Židé transportováni. Nechtěla dceru pustit a bránila jejich násilnému odtržení. Zbytek rodiny byl zřejmě poslán do plynové komory. 

Malou Évu pak měla neznámá vězeňkyně protáhnout do ženského tábora. Důkazy těchto událostí ovšem neexistují, a tak se můžeme jen dohadovat, zda to tak opravdu bylo, nebo ne. Navíc dítě mělo vytetované označení A 5116, což více ukazuje přijetí do tábora než tajnému ukrývání. Nabízí se tak otázka, zda si ji pro své kruté pokusy nevybral Josef Mengele.

Nicméně číslo na její ruce dokazuje jediné: dívka přijela s transportem z Maďarska. 

Stejně tak ne zcela prokazatelnou nápovědou o Évině minulosti byly informace, že pocházela z bohaté a vážené rodiny, snad jménem Sztolcová nebo Szulcová. Kdo ví… nikdo už konkrétní svědectví podat nemůže.

Nebylo jisté, zda přežije

Stanislaw přivedl domů dítě ve velmi špatném stavu, špinavé, zanedbané, zavšivené, podvýživené, s bolavýma očima plnýma hnisu, do nichž možná při pokusech někdo kapal neznámé chemikálie. Vypadalo to, že nepřežije. 

Karolina však udělala všechno, co se dalo, aby sehnala jídlo, které dodávalo energii a živiny; koupala holčičku v bylinkách a léčila. Éva sílila a uzdravovala se… alespoň po fyzické stránce. Psychicky na tom nebyla nejlépe. Bála se psů, neuměla si hrát, a podle nevlastního bratra, byla zádumčivá, vážná a někdy duchem nepřítomná.
 

O 20 let později…

Kořeny jsou podstatné, podílí se na tom, jací jsme. Éva ty své neznala, ale jako jiní osvětimští sirotci je chtěla poznat. Krczovi byli v kontaktu s muzeem v Osvětimi, nicméně dokumenty o transportu, kterým mohla přijet, byly spáleny, když se vedení tábora rozhodlo zahlazovat stopy svých brutálních činů. Nedařilo se najít žádnou informaci, od které by se mohlo pátrání odrazit. 

Až dokument Andrzeje Piekutowského Děti z rampy rozdmýchal naději. Jenže ani po jeho odvysílání se potencionální blízcí nehlásili, a tak se snažil pomoci režisér László Nádasy. Média zveřejnila Éviny fotky z dětství i dospělosti. 

Několik maďarských rodin si bylo jistých, že ji poznává. S kamerou jich osm navštívila. Popisovaly, kým byla a jaké rysy u ní shledávají. Jistota ale neexistovala a tonoucí se stébla chytá, a tak lidé, krutě zraněni osudem, věřili, že našli alespoň někoho z roztrhané rodiny.

V 60. letech se ještě neporovnávala DNA, účastníkům se pouze odebíraly otisky prstů. Ani u jednoho ovšem nebyla prokázána shoda papilárních linií. Všem bylo oznámeno, že nemohou být blízkým příbuzným Évy Krczové…

Zdroj: OSTAŁOWSKA, Lidia. Akvarely pro Mengeleho. Praha: P3K, 2014. Historie (P3K). ISBN 978-80-87343-38-8.