Točila i dva filmy najednou, diváci ji milovali, a přesto se kariéry dobrovolně vzdala. Po válce jí život ztrpčovali komunisté, na úspěch už nikdy plně nenavázala.
Věra Ferbasová se narodila v září roku 1913 ve vesnici nedaleko Hořic. Její tatínek byl středoškolský profesor, který v době, kdy dcera dokončila první třídu, musel pracovně odejít do Plzně. Rodina se tedy přestěhovala. Budoucí hvězda po obecné škole nastoupila na gymnázium, ale vzhledem k problémům s chováním odešla na obchodní akademii.
K hraní se po maturitě dostala náhodou. O tom, jaká náhoda rozhodla, se vyprávějí dva příběhy. Tím prvním je, že když se po škole přestěhovala do Prahy a poprvé přišla za Vlastou Burianem, v jehož divadle měla domluvené místo sekretářky, oblíbený herec si všimnul jejího talentu a angažovat ji. Druhá ještě více připomíná zápletku z knihy. Po pár dnech, co nová sekretářka nastoupila do zaměstnání, mělo být nutné rychle najít záskok za Anny Ondrákovou a volba padla právě na ni. Anny v době své největší slávy často hrála komické role, na které, jak se ukázalo, měla Ferbasová obrovský dar.
Okaté děvče nebylo klasickou kráskou s dechberoucím sex-appealem. Věra Ferbasová se postupně stala symbolem zvláštního typu ženství, jehož koketnost působila roztomile a určitým způsobem také cudně. Uměla sama sebe brát s nadsázkou a na svých nedostatcích, jakou byla například její malá výška, často stavěla vtipy.
Od některých kolegyň se lišila také v osobním životě. Zatímco Adina Mandlová a Lída Baarová si užívaly toho, že jim muži padali k nohám, Věra Ferbasová nešla ze vztahu do vztahu a od poměru k poměru. V červenci 1941 se provdala za architekta Josefa Pálku, s nímž strávila zbytek života.
I když byly ohlasy kritiků zpočátku značně negativní, během 30. let její role rostly a obliba u diváků také. Herečka byla natolik žádaná, že někdy hrála ve dvou filmech současně. Jak sama později vyprávěla, nestřídala snímky po dnech, ale v jednom dni se převlékala a jezdila mezi dvěma natáčecími placy.
Jenže nad českým filmem se stahovala mračna. Mnozí herci začínali hrát i pod německou taktovkou, protože po okupaci byli lidé z filmové branže nuceni, aby se angažovali v říšské kinematografii. Například právě již zmiňovaná Anny Ondráková odešla za prací do Německa a Věra Ferbasová, která jí byla typově podobná, se tak trochu stala její náhradnicí. Někteří se k německému filmu dali s radostí, jiní se sebezapřením, někdo udělal malý ústupek v podobě jednoho filmu… a Věra Ferbasová se uprostřed největší slávy raději zřekla kariéry.
Pokud však čekáte, že ji za to někdo po roce 1945, resp. 1948, kdy se vlády ujala komunistická strana, obdivoval, pak se mýlíte.
Hereččin manžel byl zatčen, souzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn v Jáchymově. A ani jeho žena neušla nespravedlivému trestu. Strávila dva roky v táborech nucených prací a poté musela vykonávat dělnické profese. Kromě toho byl manželům zabaven majetek, včetně bytu, kvůli čemuž se museli odstěhovat z Prahy. Státní bezpečnost se o ně zajímala ještě dlouho poté.
Také někteří kolegové se k Věře Ferbasové otočili zády. Jak řekl filmový scénárista Pavel Taussig v pořadu ČT Příběhy slavných, dost možná proto, že jim samotným nastavila zrcadlo, že se šlo chovat jinak, než spolupracovat s okupanty.
Ve filmech se bývalá hvězda stříbrného plátna začala opět objevovat až ve druhé polovině 50. let, a to jen sporadicky a v malých rolích. Možná si na ni vzpomenete jako na dámu ve filmu Poslušně hlásím (1957) nebo jako na jednu z obyvatelek města v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959).
Od 60. let žila s manželem opět v Praze a znovu se dostávala do povědomí diváků. Hrála ve filmech i v divadle. Jenže… v roce 1973 zemřel manžel Josef Pálka. Věra zůstala osamělá a s finančními problémy. Přestěhovala se do garsonky, kde 3. srpna 1976 v pouhých 62 letech zemřela.
