Z manželství Boženy a Josefa Němcových přišly na svět čtyři děti. Hynek, Karel, Theodora a Jaroslav. Pojďte se podívat, jaký život vedli.
1838–1853
Hynek byl nejstarším potomkem Němcových. Stejně jako jeho matka i on byl umělecky založený, jen místo talentu literárního se u něj projevovalo nadání na kresbu. Patřil mezi nejlepší studenty pražské české reálky.
Dospělost mu nebyla dopřána. V patnácti letech zemřel na tuberkulózu. Vzhledem k tomu, že jeho rodičům úředníci kvůli podezření z revolucionářské činnosti kontrolovali veškerou korespondenci, což ji často zdrželo, o synově nemoci se spisovatelka dozvěděla šest týdnů poté, co byl dopis s touto zprávou napsán. Okamžitě se z Balašských Ďarmot (dnešní sever Maďarska) rozjela do Prahy, ale Hynek byl již na prahu smrti. Dle některých zdrojů zemřel druhý den, podle jiných o pár dní později.
Pohřbu se zúčastnilo hodně lidí a policie ho považovala za českou politickou demonstraci, kvůli které museli Hynkovi učitelé k výslechům.
1839–1901
V mládí divočejšího Karla, který holdoval alkoholu a kouření, zajímala botanika, a tak se vyučil u zahradníka Josefa Fialy ve Společenské zahradě Na Slupi (dnešní Botanická zahrada Univerzity Karlovy). Sbíral však zkušenosti i v dalších zahradách a zahradnictvích a působil také například jako městský zahradník v pražském Karlíně a císařském parku Sanssouci v Postupimi.
Zlom v jeho kariéře přišel roku 1870, kdy byl povolán do Královské české zemské hospodářské akademie v Táboře. Znamenalo to nejen postup, ale také uznání odbornosti a pozici zahradníka a zároveň učitele zahradnictví. Kromě toho se podílel na vzniku táborské botanické zahrady, údržbě i rozšíření městských sadů a zakládání soukromých zahrad. V roce 1896 vyhrál konkurz na ředitele Zemského pomologického ústavu v Tróji, kde byli vzděláváni budoucí ovocnáři.
Karel Němec byl dvakrát ženatý. Nejprve s Marií Šťastnou, s níž měl tři děti, a poté s Annou Marií Dostálovou, ta mu porodila čtyři potomky.
1841–1920
Říkalo se jí Dora a musela od dětství pomáhat v domácnosti. Prodělala tuberkulózou lymfatických uzlin, po které jí zůstaly nevzhledné jizvy. To se projevilo na dívčině sebevědomí. Ale nejen vady na kráse nejspíš formovaly její osobnost, pro kterou bylo v pokročilé dospělosti typické samotářství. Nemalou měrou se na tom zřejmě podepsalo dětství prožité v bídě, časté rozpory mezi rodiči a komplikovaný vztah s matkou. Přesto, že byla její jedinou dcerou, byla k ní Božena Němcová velmi kritická. Navíc v tomto případě dcera stála ve stínu silné, uznávané a krásné spisovatelky.
Společenského života se oproti matce účastnila jen málo, nebyla ráda středem pozornosti. Vystudovala díky podpoře matčiných přátel a stala se učitelkou ručních prací. Učila v Jičíně, kde se jí bohužel nelíbilo. Těžce vycházela s platem a chyběli jí přátelé. V té době se začala podepisovat českou verzí svého jména – Bohdana, což mělo vlastenecké důvody. Božena Němcová, o kterou se její dcera do posledních dnů těžké nemoci starala, byla v té době již po smrti. S otcem udržovala kontakt sporadicky a dochované dopisy jsou ze strany Josefa Němce plné výčitek. Na druhou stranu je potřeba mu také přiznat, že jí nabízel pomoc s hledáním nového místa. Nikdy ale neprojevila zájem.
Pro nás dnes jistě hodně zarážející je fakt, že tenkrát musely učitelky dodržovat celibát. Pokud by se Dora vdala, ztratila by tuto práci. Jejím ctitelem byl kupec Antonín Soumar a otec radil, ať se za něj provdá, aby získala zajištění a nezůstala sama. Odmítla. Lásku, a to nešťastnou, prožila až později. Jejím vyvoleným se stal ženatý jičínský starosta, s nímž otěhotněla. Těhotenství i porod musela jednačtyřicetiletá Dora utajit, a tak se v zaměstnání vymluvila na zdravotní potíže, které musí odjet léčit do Prahy. Dítě pak bylo dáno do náhradní rodiny, kde v útlém věku zemřelo.
V penzi se věnovala hlavně svému domu a zahradě. Z dochovaných výpovědí vyplývá, že byla v pozdějším věku zlá a zahořklá.
Pokud by vás zajímal celý příběh Theodory Němcové, přečtěte si ho v knize Samotářská dcera Boženy Němcové – Theodora od Vladimíra Úlehla.
1842–1898
Stejně jako jeho bratr Hynek i Jaroslav prokazoval malířský talent, který těšil hlavně jeho matku. I díky ní byl v Mnichově přijat do Královské bavorské akademie výtvarných umění. Jenže kvůli nedostatku financí studia nedokončil. Vrátil se do Prahy a pracoval ve fotografickém ateliéru.
Odešel do Ruska, kde se chtěl stát fotografem. Nakonec z něj byl soukromý učitel kresby a rýsování, později se dokonce stal ředitelem reálky nejprve v Rovně, pak ve Vinnici (obojí nyní na Ukrajině).
I jeho bavilo ovocnářství a sadařství a o těchto oborech si rozšiřoval vědomosti. Ruský ministr zemědělství ho proto vyslal do Ameriky, aby se tam seznámil s tím, jak dochází ke zužitkování ovoce. Své poznatky sepsal do 400stránkové knihy, kterou také sám ilustroval.
Oženil se, ale děti neměl. Respektive vlastní děti manželé neměli, ovšem starali se o Jaroslava Němce, což byl nemanželský syn Jaroslavova bratra Karla.
Zemřel na zápal plic v Praze, kde se zastavil při cestě do Berlína, kam mířil kvůli léčbě potíží se zrakem.
