Trend panelových domů se začal rozmáhat v socialistickém Československu po XI. sjezdu KSČ v roce 1958, kdy bylo rozhodnuto o změně bytové politiky. Ta měla vyřešit problém s nedostatkem bytů pro stále se zvětšující populaci. Začalo budování městských sídlišť s panelovými domy. Jejich výstavba byla masivní zejména v 60.-80.letech.
Poptávka byla obrovská, vždyť v 70.letech se rodila nejpočetnější generace Husákových dětí. Podle hesla rychle, jednoduše a levně začaly vznikat zejména okrajích měst bloky panelových domů, které byly jako přes kopírák a už tehdy si získaly nelichotivé označení „králíkárny“. Žádná originalita ani invence se nekonala, vždyť na vzhledu zase až tolik nezáleželo. Ostatně mustr si českoslovenští architekti vzali od kolegů z tehdejšího Sovětského svazu.
Stavělo se podle plánů pětiletek, které nebyly ideální. Lidé se proto na nový byt kolikrát načekali i několik let. Nebylo tak žádnou výjimkou, že se v malých bytech tísnily i dvě rodiny. To nebylo samozřejmě pouze koloritem socialismu, ale tato realita byla rozšířená tehdy mnohem více než je tomu dnes.
Malé pokoje, umakartová jádra a bláto na sídlištích
Byty byly projektovány s ohledem na úsporu místa. Například v 80.letech byla průměrná obytná plocha 46 m². Zatímco v „šedesátkách“ se budovaly nejčastěji dvoupokojové byty, období normalizace přineslo klasické 3+1 s typovou výměrou 74 m² užitné a 49 m² obytné plochy.
Dispoziční řešení bytů bylo přitom někdy dost podivné. Jako by projektanti neměli ponětí o tom, že je potřeba nejen vařit, ale také kultivovaně stolovat, prát a někde prádlo i sušit a podobně. Lidé, kteří se do bytů stěhovali, měli problém vejít se do nich se stávajícím nábytkem. Jen pro zajímavost, našly se i byty s pokojem téměř necelých 5 metrů dlouhým, ale jen 1,7 metru širokým. Tímto unikátem překvapilo například pražské sídliště Bohnice. Vybavit takový byt bylo nadlidské umění.