Příběh čtenářky: Moje rodinná dovolená skončila peklem

Tenhle rok se nevyvíjel dobře od samého začátku. Silvestrovská noc skončila pro mého muže autonehodou a první věc, kterou na Nový rok uviděl, když procitl, byla kapačka. Dlouho jsem dělala chápající partnerku a docházela do špitálu se síťkou pomerančů, ale když se zotavil, nemohla jsem neříct: „Musel sis po těch pivech a panáku sedat za volant? Nemohls jít se mnou pěšky?“

Podíval se, jako by mě viděl poprvé.

„No, od tebe se účasti fakt nedočkám…“

„Všiml sis, že jsem za tebou chodila každý večer? Taky jsem musela odříct lyže, protože cestovka odmítla dát jiný termín. Bylo totálně vyprodáno. Přišli jsme o hory a dvanáct litrů,“ upozornila jsem ho. Pokrčil rameny.

TOMU ŘÍKÁM ODVAZ

Po návratu z nemocnice to nebylo lepší. Radek byl naštvaný, věčně ho bolela noha, kterou si při nehodě zranil, a doma s ním nebylo k vydržení. Naše děti to bohužel občas přiživily svým komentářem.

„Tati, nejsi moc ukňouraný? Byla to přece hlavně tvoje chyba, ne?“ naservírovala to otci nejdrsněji třináctiletá dcera.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ vypěnil Radek. „Vypadni od stolu!“

Týdny plynuly, hádky všeho druhu neustávaly, mě rozčilovalo, že nepřiznal chybu, muž ve snaze najít ztracenou pozici pána domu prudil děti nadměrnou kritikou zhoršených známek ve škole, mě jízlivými poznámkami ohledně všeho. Uprostřed toho masakru, už ani nevím proč, jsem pojala pošetilou myšlenku. Koupila jsem na začátek sezony osmidenní zájezd do Chorvatska.

„Fakt? Vy chcete po těch hustejch měsících doma jet ještě na dovolenou? Tomu říkám vodvaz,“ glosoval to u večeře patnáctiletý syn.

„Proč ne? Malý ostrov, chatky s výhledem na moře, piniový háj, grilování ryb, místní víno,“ hájila jsem nápad.

Radek jen pokrčil rameny: „Možná to nebude tak špatný. Ale odřídit toho moc nesvedu.“

„No ne, vy jste se zase jednou na něčem shodli…“ utrousila ironicky dcera. „Jak myslíte, mně to teda přijde jako dost výbušná akce, ale risknu to,“ zakončila debatu. Kdybych jen tušila, jak předvídavá byla!    

NENÍ TU SIGNÁL

O dva týdny později jsme se řítili za slovinskou hranicí k vytouženým prosluněným plážím s oblázky. A Radek měl k mé jízdě neustálé komentáře, kterými mě, jemně řečeno, trošičku štval: „Tohle mýtné jsme mohli objet, kdybys včas zareagovala… Proč jsi nerozměnila peníze? Jsem zvědav, co do toho automatu naházíme… Jedeš pomalu. Ta bouřka nás dožene.“ Faktem bylo, že kousek pod vrcholem hor nás vskutku dostihla bouře. Proudy deště bičovaly okna auta a stěrače nestíhaly stírat. Když už asi sedmý blesk sjel přímo do skalnatého masivu před námi, zaparkovala jsem spíš poslepu na jakémsi odstavném plácku.

„Přenocujeme tady,“ oznámila jsem rodince. „V tomhle nejedu.“

„Super, jak dlouho tu budem? Není tu signál,“ zvedl syn otráveně oči od iPhonu.

„Tak dlouho, dokud bouře nepřejde a budu moci jet dál, miláčkové,“ řekla jsem rezolutně.

„To budem spát v autě?“ otázala se dcera. „To se snad dělalo za totáče, ne?“

Klidná ani milá noc to vskutku nebyla, pohádky nikdo nevyprávěl. Ale dočkali jsme se rána a o pár hodin později už jsme nosili tašky do naší chatky. Byla útulná a čistá. 

„Neříkalas, že budeme z okna hledět na západ nad mořem?“ utrousila uštěpačně dcera, sotva zhodnotila situaci. Vzdechla jsem.

„Tak mi to řekli v Praze. Ale není to nakonec jedno? Je tu hezky,“ pravila jsem znaveně po dlouhém sezení za volantem.

„To je fakt nehynoucí výhled. Čučím do borové větve,“ prohlásila dcera.

„Ale je to každopádně pěkná větev, ne?“ odtušila jsem. Zvedla oči v sloup.

„Pěkný. Nejde tu Wi-Fi!“ přišel mi říct syn. 

„Ježíš!“ zaúpěla jsem. „To nevydržíte ani chvíli bez internetu a sítí? A být pozitivní?“

„No, taky jsem nečekal chatu v lese mimo pláž. Je to jak u švagra na Vysočině, jen s větším množstvím much a menší šancí na dobrý pivo,“ utrousil jako správný Brutus můj muž. Neměla jsem sílu vzdorovat. Upadla jsem do postele a až do večera spala.

TY NA DOVOLENÉ PRACUJEŠ?

Večeře v přilehlé restauraci proběhla vcelku v pořádku, jídlo všem chutnalo.

„Dáme si lahvinku na pobřeží?“ otázala jsem se s co možná nejmilejším úsměvem Radka, když děti zahučely do svých pokojů. Ale ten už měl na kolenou svůj pracovní notebook a usilovně do něj zíral.

„To nemyslíš vážně, že budeš na dovolené pracovat!“ zvýšila jsem hlas.

„Mám hrozný skluz, nedá se nic dělat. Dej si i za mě,“ pravil chladně můj muž a jal se upravovat text stažený na ploše. První den, všichni unavení, nebudu to hrotit, rozhodla jsem se. Otevřela jsem si sedmičku červeného z Prahy, vzala sklenku a odkráčela s knihou před apartmán. Borovice úžasně voněly a zdáli doléhal křik racků. Pocítila jsem klid. Konečně po dlouhé době mi bylo dobře. Přece jen to byl dobrý nápad odjet sem.

Ráno mě probudil povědomý zvuk, který jsem nějakou dobu nebyla schopna identifikovat. Než mi došlo, že je to déšť... Hustý a vytrvalý.

„Skvělý, nechal jsem venku kolegův rukopis, který jsem si přivezl k editaci,“ vztekle mi řekl manžel jako první slova po probuzení.

„Dobré ráno!“ nenechala jsem se vytočit.

„Dobrý,“ řekl ledabyle a chmurně utíral fascikl papírů nejlepším tričkem, co jsem mu vzala.

„Třeba bychom si mohli udělat výlet do vnitrozemí,“ navrhla jsem u snídaně ve snaze nebrat zataženou oblohu a neustávající mrholení na vědomí.

„Sakra, jsme u moře, tak se chci slunit a koupat, nechci žádný památky, těch mám dost v Praze,“ zaprotestovala dcera, jíž se zjevně o další fous pokazila nálada.

„Výlet? Včera jsme přijeli. Nehodlám si znova sedat do auta, jsem rád, že jsem rád,“ zradil i Radek, který absolutně ignoroval fakt, že dvě třetiny cesty jsem navzdory totální únavě a bolavým zádům odřídila já.

Syn se naštěstí začetl do starého komiksu, co objevil v jedné z tašek. Pokrčila jsem rameny. Vytáhla jsem pláštěnku (zkušeně ji vozím na všechny dovolené) a vyrazila na pobřeží.

Oběd jsme pořešili v apartmánové kuchyňce. Zbytek dne proběhl v tichu a za sólové existence všech členů rodiny. Mrzelo mě to, ale doufala jsem, že až se počasí zlepší a budeme moci na pláž, nálada se změní. Druhý den bohužel rovněž propršel...

„Proč jsme museli tam, kde je blbý počasí?“ zaútočil na mě kvečeru manžel, kterého zjevně už ani práce neuspokojovala. „Jako bychom neslyšeli ty historky od známých, jak jim celý Chorvatsko propršelo a nesundali svetry. Tos nemohla vybrat nějaký jiný moře, kde neleje?“

Vinná sklenka po boku milovaného muže a pohled do klidných mořských dálav v křiku racků se nekonaly ani tento večer.

MAMI, NĚCO MĚ KOUSLO

Teprve třetí den vysvitlo slunce. Dcera nám oznámila celodenní pobyt na pláži a odkráčela s nafukovací matrací k pobřeží. Chorvatsko konečně ukázalo svou světlou tvář, hurá!

Vložila jsem do košíku láhve s vodou, rajčata, sýr a chléb a otočila se na Radka.

„Teď už bychom si mohli dopřát nějaký společný relax, nemyslíš? Je fakt hezky…“

„Hezky je, ale mně se na slunci blbě pracuje. Nemůžu se soustředit, promiň, zajdi tam sama. Sejdeme se u oběda,“ utnul mě manžel.

„To těžko, ten si beru s sebou,“ zvedla jsem košík. „Nehodlám se vracet, když se konečně udělalo krásně. Škoda každého dne…“

„Jak myslíš, něco si tu uklohním,“ řekl a opět se vnořil do svého monitoru. Pěkně to ve mně vřelo. Nevědět, že je takový workoholik, myslím si, že má milenku a píše jí.

„Půjdu taky, když ti nebude vadit, že si vezmu iPhone,“ řekl syn. Rezignovala jsem. Aspoň jeden bližní se mnou chce pobýt.

Nebyli jsme tam sami. Slunný den vylákal i další obyvatele apartmánů, tak se plážička brzo zalidnila. Ale moře bylo příjemně chladivé, na vlnách se houpali racci a na obzoru se blýskaly siluety velkých lodí.

U knihy jsem začala na slunci příjemně klimbat, z oddechu mě ale vytrhl známý hlas. Spíš křik. Z vody se vynořila dcera, držela se za předloktí a s jekem se hnala ke mně.

„Mami, mami, něco mě kouslo, nebo nevím. Strašně to pálí, au au,“ držela si ruku čím dál víc červenající, jako by ji vytáhla z ohně.

„To jsou medúzy, v tuhle dobu tu bývají,“ oznámil nám stoicky starší muž ve slamáku usazený kousek od nás. „V lékárně na to mají speciální mast, odpoledne ji můžete koupit.“

„Až odpoledne? Já chci hned, mami, strašně to pálí,“ skučela dcera.

„Teď je zavřeno, je polední pauza, ale mořská sůl ti to vydezinfikuje,“ radil stařík.

„Ani omylem! Tam už nevlezu!“ Dceři kapaly slzy po tváři, na koupel neměla ani pomyšlení.

„Půjdu s tebou do chaty, dáme na to aspoň něco studenýho,“ chlácholila jsem ji.

Syn využil nehody k tomu, aby se vrátil také.

NEPOJEDEME UŽ DOMŮ?

„Proboha, co je tohle za lokalitu? To by snad měli v cestovce vědět, jestli jsou v tuhle dobu v moři medúzy, ne? Kde jsi ten zájezd kupovala?“ přisadil si manžel s pohledem na naši úpící děvenku. Docházely mi síly.

„V pekle!“ zaječela jsem. „Schválně, abyste tu všichni přišli k úhoně a já se z toho mohla radovat! Jsem totiž Lucifer!“

Odpoledne jsem s dcerou zajela do lékárny, namazala mastí zraněné místo a koupila jí zmrzlinu. V chatě jsem ji uložila do postele a teskně hleděla z okna na borové větve.

„Má horečku,“ sdělil mi ráno manžel uštěpačně. „To jsem zvědav, co budeme dělat, když ji to nepřejde.“

„Mami, nemohli bychom teda jet domů dřív?“ zeptal se bezelstně náš syn. „Zapomněl jsem si počítačové hry.“

„No, stejně je tu nějak moc lidí, myslel jsem, že budeme víc v klidu,“ přidal se Radek, který za poslední dva dny ani nevystrčil zadek z chaty. Představa o klidné rodinné dovolené v záři slunečních paprsků, za šumění moře a milých hovorů s bližními brala volným tempem za své…

Sbalila jsem věci, které mi Radek nesmírně ochotně pomohl nanosit do auta, nalodili jsme se na trajekt a na pevnině vyrazili k domovu. Syn mi v autě poklepal trochu provinile na rameno.

„Mami, nevadí, že jedem dřív? Ten zbytek dovolený můžeme strávit na chalupě, ne? Vezmem kola… zajedeme ke Špačkům na nakládanej hermelín… “

„Jé, ten bych si dal,“ přidal se Radek.

„A my půjdeme s Tončou a jejich Darcym na cvičák. Už se těším!“ dodala dcerunka.

No jo, chalupa, nakládanej hermelín. Přesně tohle jsem letos nechtěla. Děti celý den někde s kamarády, Radek u počítače a večer výlet na kole do přespolní hospůdky. Letos jsme přece měli být všichni spolu! Na teplém písku, nasávat sluneční energii a slanou vodu, večer usrkávat rakiji a otáčet na grilu rybu a špíz s rajčaty, paprikami a cibulí, ne hermelín! Došlo mi, že tohle byla ale nejspíš jen moje představa, ostatních jsem se neptala.

„Tak jo, pojedeme na chalupu,“ rezignovala jsem. „Ale ne hned! Dovolenou v práci ruším, pěkně si na zbytek července dáme každý svůj program, a až si od sebe odpočineme, první týden v srpnu se jede na chalupu.“ Jako bych slyšela ten kámen, co Radkovi spadl ze srdce. A pronesl větu, kterou jsem od něj už dlouho neslyšela: „Máš pravdu. Aspoň se na sebe budeme těšit.“

No to chci vidět...