Příběh čtenářky: Sestra mi dala dítě a vzala manžela

Hana byla vždycky mým pravým opakem. Energická, podnikavá, z ničeho si nedělala vrásky, do všeho se vrhala po hlavě. Chlapy používala jen k jedinému účelu: na sex. Nikdy jsem ji nezažila zamilovanou, říkala jsem si, že toho snad ani není schopná. Až před pěti lety mi došlo, že se zamilovat dokáže a že se tak právě stalo, i když to není láska milenecká. Ale abych nepředbíhala.

Jsem sice Hanina sestra, ale jsem úplně jiná. Změny nemám ráda, těší mě, když věci plynou přirozeně, jak mají. Svého Filipa jsem poznala už na základce a rovnou jsme si naplánovali svatbu, bydlení, dítě… ale tady se moje plány zadrhly. Po roce marných pokusů jsem odcházela z ordinace s definitivním verdiktem: přirozeně to nepůjde. Chyba je ve mně. Já dítě nikdy neodnosím. Před ženskou, které dosud všechno vycházelo, teď najednou vyrostl problém jako Everest.

Tornádo Hana

O adopci Filip nechtěl ani slyšet, a tak jsem nasadila výraz trpitelky a rozhodla se, že to na tom světě bez dítěte nějak doklepu. Do mého smutku mi ovšem vtrhla sestřička.

„Anuš,“ volala ze Států, „potřebuju na pár měsíců azyl. Máte pro mě postel?“

Nesnáším, kdy mi říká Anuš. To zní, jako by volala na služku.

„Anuuuuš, no tak… šlo by to?“ žadonila dál, i když jí bylo jasné, že ji neodmítnu. Netušila jsem, že tou dobou už je na letišti. Prchala před nějakým neodbytným ctitelem, a tak jsme ji tu hned druhý den měli.

„Teda ségra,“ pronesla na uvítanou. „Ty vypadáš, jako kdybys něco hodně špatnýho snědla. Nebo mi snad něco uniklo? Bude konec světa? Obsadili nás mimozemšťani? Proboha, netvař se tak pohřebně!“

Vtrhla do našeho útulného domečku jako velká voda. Jen na cestě do koupelny stačila kufrem ušpinit zeď, vytrousit ze sebe tunu drobků a batohem očesat kvítky ze sušené dekorace, nad kterou jsem strávila celý víkend. Naše Hana, povzdechla jsem si. Když ale vrazila do dětského pokoje se slovy: „Jsem si oddychla, že vám tu ještě nic neřve. To bych asi nevydejchala,“ mizela jsem raději s uslzenýma očima co nejdál.

„Anuš, neblbni,“ zarazila se ségra a přepnula na nižší obrátky. „Vono se fakt něco děje?“

„Jo,“ vzlykla jsem a všechno vyklopila.

Hanka mě vyslechla, ale nelitovala. To není její styl. Nefňuká, jedná. Druhý den už mě volala k otevřenému notebooku. „Koukni, tohle by šlo, ne? V Americe je to normální.“ Na monitoru se mi otevřel svět, kterému jsem nemohla uvěřit:

„Dobrý den, nabízím se jako náhradní matka. Je mi 32 let a mám dvě zdravé děti“ … „Donosím a porodím vaše dítě. Je mi 28 let, 3 děti, všechna těhotenství i porody bez problémů.“ … „Jsem VŠ, nekuřačka, sportuji, nepiji. Ráda bych pomohla páru, který nemůže mít děti klasickou cestou…“

„Je to šance, Anuš, neblbni,“ mírnila moje zděšení. „Vždyť by to bylo vaše. Tvoje vajíčka, jeho spermie, jenom se to dá do takovýho chodícího inkubátoru, no!“

Ta představa pro mě byla neskousnutelná. Jak může někdo pro peníze udělat takovou věc? Bez mrknutí oka se vzdát mimina, které devět měsíců nosí? I když není jeho… Porodí ho. Vždyť tam sakra musí fungovat nějaká chemie, ne? Tělo není stroj, všechno režírujou hormony. Rozum je na vedlejší koleji. Co je v tu chvíli nějaká podepsaná smlouva?

Trvalo mi čtrnáct dnů, než jsem si dodala odvahu a znovu se na stránky podívala. Pak už jsem s tím ale nemohla přestat. Proklikávala jsem se dál a dál, trávila u počítače hodiny dlouho do noci. Pročítala jsem příběhy, zkušenosti, ségra mi překládala všechno, co bylo anglicky… Skoro jsem nespala, pořád jsem na to myslela. Na lákavou možnost, u níž jsem si ale vůbec nedovedla představit, že ji uskutečním. Tohle není můj starý klidný život. Tohle je sakra velký risk. Co když si to ona paní rozmyslí? Co když mezitím doopravdy otěhotním? Blbost, spíš si to rozmyslí. Nebo nerozmyslí, a co pak? Jak se mám chovat k takové ženské? To je přece tak divný!!! Ale je to možnost. Moje jediná. V hlavě se mi přesýpaly myšlenky jako kamínky v kaleidoskopu. Jednou se z nich složil obrázek šťastné budoucnosti s miminem v náručí, aby se ve vteřině drobným pootočením myšlenek v mém mozku změnil v obraz, ze kterého čišela syrová hrůza: ženská, která si odnáší moje dítě pryč a já ho už nikdy neuvidím. To je přece celé špatně. Do mého života takovéhle věci vůbec nepatří. Bránila jsem se. A pak zase jako bych slyšela ségru: „Takhle nikdy nic nedokážeš. Nikdy nebudeš mít, co doopravdy chceš.“

Sesterská oběť

Hana mě ale znovu překvapila. 

„Máš strach, ségra, co?“ zeptala se jednou, zatímco mi překládala příběh jakýchsi zoufalých rodičů z druhého konce světa, které se jejich náhradní matka rozhodla vydírat. Nejdřív nenápadně, pak už zcela nepokrytě. Vyhrožovala, že pokud jí nebudou dávat další a další peníze, svoje dítě nikdy neuvidí. Musela jsem být bledá jako piňa colada, protože i mé drsné ségře se mě zželelo. Žádné přednášky o průbojnosti, žádné legrácky na mou adresu. Místo toho si Hana sedla na pohovku a vypadala nezvykle nervózně. Odněkud vylovila krabičku marlborek a navzdory přísnému zákazu si zapálila. „Máš tu nějaký pořádný pití, ségra?“ vyfoukla na mě spolu s cigaretovým kouřem. Vytušila jsem, že teď nemá cenu odporovat, a za chvíli jsem se vrátila s metaxou. Ležela tu od naší poslední dovolené u moře. Ségra se ušklíbla, čekala zřejmě něco silnějšího, ale hned jí zakroutila krkem. Nalila si, kopla do sebe kus toho řeckého slunce a nadechla se.

„Ségra, já to pro vás udělám, jestli chcete.“

V první chvíli jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Koukala jsem, mlčela, a když mi smysl jejího sdělení začínal docházet, rychle jsem do sebe toho panáka taky kopla.

„Mlč, jinak to beru zpátky. Já vám to dítě odnosím. Nesvěříme to přece nějaký cizí ženský, ne? Bude to v rodině.“

„Ale co na to řeknou lidi?“ napadla mě ta nejnemožnější reakce.

„Jaký lidi, prosím tě? Vždyť mě tu nikdo nezná. Prostě ti to dítě porodím a hotovo. Co?“

Zarazila se, jako by si teprve teď uvědomila, co vlastně řekla. Jednala vždycky bezhlavě, impulzivně a neměla problém obrátit svůj život během vteřiny o sto osmdesát stupňů, ale teď jsem cítila, že je to jiné. Že o tom přemýšlela, že to není jen další z jejích bláznivin. Byla si jistá, že to tak může být. Že to chce.

Mlčely jsme tam snad hodinu. Nevěděla jsem, co říct. Všechny projevy vděčnosti mi připadaly tak hloupé, tak nicotné vzhledem k tomu, co se pro mě moje sestra snaží udělat. Seděly bychom tam tak možná dodnes, kdyby se ve dveřích nezjevil hudrající Filip.

„Co tady hulíte, sakra?“

Tím se elegantně vyřešila otázka, jak celou tu věc sdělit manželovi.

Přijal to neobyčejně pragmaticky. Prostě to přijal. Chlapi jsou v tomhle asi přece jen jiní.

Loupení po troškách

Tobiáš se narodil přesně před pěti lety. Vznikl ze mě a mého muže, na svět ho přivedla moje sestra. Možná divné, možná šílené… ale realita. Před okolím samozřejmě tajená. Byla jsem u porodu a nikdy si Hanky za to, co pro nás udělala, nepřestanu vážit. Když jsem svoje miminko poprvé držela v náručí, byla jsem nejšťastnější na světě. To bych měla být pořád, ale už to nedokážu. Jsem šťastná, že mám zdravého a krásného kluka, ale náš život po narození Tobíka jsem si představovala jinak. Myslela jsem, že Hanka zase odjede někam do světa za svým starým životem. Prostě že zmizí z naší každodennosti a my jí rádi jednou za pár měsíců poskytneme azyl, aby navštívila své známé v Čechách.

Myslela jsem, že budeme s Tobíkem a Filipem normální rodina. K tomu ale nikdy nedošlo. Hanka se zřejmě po narození Tobiáše poprvé v životě do- opravdy zamilovala. Do dospělého chlapa se jí to nikdy nepovedlo. Do mimina okamžitě.

Nikam už neodjela. Dál bydlí v našem domě, dál se spolu s námi o Tobíka stará. Jistě že jsme se s ní finančně vyrovnali, Filip dokonce nabízel, že jí bude platit pronájem bytu. Hanka ale odmítla. Prý chce být svému synovečkovi co nejblíž. Všude o něm mluví jako o synovci, on jí říká teto. Ale vím, že to cítí jinak. A já se nemůžu zbavit pocitu, že mi Tobík patří jen napůl. Teta Háňa je totiž super. Bezva. Alespoň tak to cítí náš syn. Je s ní sranda, je pro každou klukovinu, ani vteřinku se s ní nenudí. Ona s ním taky ne. Žije tu s námi jako náš stín. Stín mého největšího životního rozhodnutí, které nedopadlo tak úplně podle mých představ. Nemůžu ji vyhodit, nemůžu jí ani říct, jak mě její blízký vztah s Tobíkem trápí. Vím, co pro nás udělala. Vím, že ani pro ni to nemohlo být snadné. Možná to bylo těžší, než čekala. Samotnou ji asi zaskočilo, jaké to je přivést na svět dítě. I když není její… Někdy mě napadá, že jsme si přece jen na tenhle „úkol“ měli vybrat někoho cizího. Někoho, kdo by mi po zaplacení dohodnuté částky definitivně zmizel ze života. Snad bych si pak mohla připadat jako normální máma. Ne jenom poloviční.

Tobiáš ale Hanu miluje. Nemůžu ho o ni připravit nějakou hloupou hádkou. Proč mi ale připadá, že ji miluje víc než mě? Než svoji nudnou matku, pro kterou je vrchol dobrodružství přespat na zahradě ve stanu. Jako by se mi vrátilo moje dětství. Zase si vedle své sestry připadám jako její nezajímavý stín. Dokonce mám pocit, že je s ní líp i Filipovi. Dneska je vezl na koně. Prý aby se podíval, jak Tobík jezdí. Opravdu?  Raději jdu chmurné myšlenky zahnat něčím užitečným. Mám být šťastná, ne? Mám úžasného manžela, zdravé dítě, všechno, po čem jsem tolik toužila. Jdu dát prádlo do pračky. Filipovy kalhoty, hlavně prohledat kapsy, vždycky tam něco nechá. No jistě, i tentokrát. Doklad o zaplacení. Co platil? Je na Hančino jméno. Z penzionu Na Vyhlídce. Proč má proboha u sebe Hančin účet z hotelu? Dvacátého minulý měsíc, koukám na datum. To byl… to byl Filip na služební cestě. Nebo asi ne, jak se zdá… Tak já jdu pustit tu pračku. Měla bych být šťastná. Splnil se mi sen. Mám krásného zdravého kluka, hodného manžela… a obětavou sestru… Odvede mi je oba?