Nacistů, kteří páchali během druhé světové války zvěrstva na nevinných vězních v koncentračních táborech i mimo ně, byly stovky, bohužel jen málo z nich bylo postaveno před soud a za své činy pykalo. Josef Schwammberger patřil mezi ty nejkrutější a dlouhá léta se mu dařilo skrývat v Jižní Americe. Nakonec ale spravedlnosti neunikl.
O jeho životě před válkou se téměř nic neví, a tak není ani známo, jaké prožil dětství či mládí, ani co v něm vyvolalo potřebu konat neomluvitelné a nelidské činy v dobách, kdy jako velitel SS působil v několika pracovních táborech v Polsku. Nebýt toho, jeho jméno by patrně nikdo neznal, tímto nechvalným způsobem však Josef Schwammberger jednou provždy nechvalně vstoupil do dějin.
Ačkoliv navenek působil kultivovaně, slušně a zdrženlivě, v táborech v okolí polského Krakowa byl vyhlášen jako brutální dozorce, který se vyžíval v krutých a bezdůvodných trestech. Zaměřen byl zejména na Židy, kteří se mezi sebou navzájem varovali, když se blížil. Podle nich totiž jeho přítomnost znamenala blízkost smrti. Vězně často bezdůvodně trestal tím, že na ně poštval svého ovčáka, případně je zničehonic zastřelil nebo dokonce hodil do ohně. Neustále měl po ruce bič, kterým dokázal vězně brutálně sešlehat.
Během židovského svátku Jom Kipur neboli Den smíření neváhal vyhledat v Rozwadově židovského rabína a na místě ho zabít. Zodpovědný byl také za smrt 500 židovských vězňů zabitých vojáky gestapa, jejichž popravu v táboře Przemysl Josef Schwammberger osobně zorganizoval. Majetku Židů se ale neštítil a pro své potřeby v táborech kradl jejich šperky, zlato a další cennosti.
Schwammbergerova brutalita jako by neznala mezí, bestiální dozorce se nezastavil před ničím. V hledáčku míval často dokonce i malé děti nebo mladé dívky, na něž byl zatížený. Dívky donutil se svléknout a skočit do jámy, kam na ně poštval svého psa a poté je postřílel. K dětem se choval ještě krutěji. Tvrdil totiž, že kulky je pro ně škoda, a tak jim mlátil hlavičkami o zeď, dokud nezemřely. Podle odhadů měl za své působení v SS na svědomí kolem 5000 lidských životů.
S koncem války se zdálo, že Schwammberger konečně dostane to, co si zaslouží. V Innsbrucku byl totiž zadržen Francouzi a původně se dokonce přiznal ke smrti několika vězňů. V roce 1948 měl být vydán Američanům, při převozu se mu ale podařilo uniknout a dostat se až do Argentiny, která se stala útočištěm mnoha bývalých nacistů. Josef Schwammberger zde nerušeně působil pod svým jménem, a dokonce získal argentinské občanství. Až v roce 1973 začaly německé úřady pracovat na jeho vydání, které se ale uskutečnilo až o dalších čtrnáct let později. Schwammbergerův případ se tak před soud dostal až dvaačtyřicet let po skončení druhé světové války.
Když Josef Schwammberger ve svých osmdesáti letech letech stanul před soudem, lidé k němu kvůli jeho nemohoucímu a křehkému stavu pociťovali dokonce lítost. Bývalý nacista však soucit neznal a nikdy nevyjádřil lítost nad svými hrůznými činy za druhé světové války, k nimž se v závěru ani nepřiznal. Doznal se pouze k tomu, že byl důstojníkem SS, další obvinění popíral.
O jeho soud byl velký mediální zájem, mimo jiné i proto, že se ho účastnili svědci z několika koutů světa. Proti Schwammbergerovi svědčili lidé z Izraele, Spojených států i Kanady. Josef Schwammberger byl nakonec odsouzen v roce 1992 „pouze“ za čtyřiatřicet vražd spáchaných vlastní rukou a také za to, že dal nařídit smrt dalších 275 vězňů.
O deset let později od uvěznění Schwammberger dokonce žádal o předčasné propuštění z vězení, jeho žádosti ale nikdy nebylo vyhověno. Zemřel o pouhé dva roky později ve věku dvaadevadesáti let ve vězeňské nemocnici. Byl jedním z mála pravomocně odsouzených nacistů, které se podařilo dostat před soud.
www.securitymagazin.cz, www.aktualne.cz, www.pravednes.cz
