Začalo to drobnými poznámkami, které jsem nejdřív smetla ze stolu a myslela si, že jsem přecitlivělá. Sára je vážně úžasná, že? Říkal můj přítel nenuceně, jako by se nechumelilo. Vzpomínám si, když to řekl poprvé, říkala jsem si, že pochválit někoho jiného přece nic neznamená. Jenže všechno má své hranice. A tyhle rychle přerostly svou mez, svěřila se nám Monika (42) se svým příběhem.
„Sára by si něco takového nikdy neoblékla,“ zmínil se, když jsem si zkoušela nové šaty na večerní rande. „Ona vždycky vypadá tak upraveně.“ Stála jsem tam a najednou jsem šaty, které jsem si tak ráda oblékla, nenáviděla. Ani jsem nevěděla, jak odpovědět, a tak jsem se jen slabě usmála a převlékla se do něčeho jiného a snažila se nenechat tu bolest proniknout příliš hluboko do srdce. Jak čas plynul, stávalo se to stále častěji. „Víš, Sára je opravdu ambiciózní. Má naplánovaný celý život,“ říkával s nadšením v hlase, zatímco já jsem stále ještě řešila, jakým směrem se vydat. „Je tak sebevědomá a ví, co chce. Kéž bys byla jako ona.“ Pokaždé mě jeho slova zabolela o něco víc. Snažila jsem se to sama sobě obhájit, nechtěla jsem si připadat žárlivá. Ale časem mě to začalo štvát. David Sáru neustále vyzdvihoval jako nedosažitelný standard - někoho hezčího, lepšího, úspěšnějšího, než jsem já sama. A pokaždé, když to udělal, jsem se cítila celkem mizerně.
Věděla jsem, že se přátelili dávno předtím, než jsem se objevila já, a zpočátku jsem jejich blízkost obdivovala. Ale teď mi připadalo, jako bychom spolu v jednom kuse soutěžily, a já byla předem odsouzená prohrát. Ona byla v jeho mysli obrazem dokonalé ženy, a já byla jen... já. Děsila jsem se, kdy opět uslyším její jméno. Pokaždé, když ho vyslovil, cítila jsem, jak se mi v žaludku všechno svírá. Ne že by Sarah udělala něco špatného - vždycky na mě byla hodná. Ale její přítomnost se nad naším vztahem vznášela jako děsivý stín. Začala jsem pochybovat o všem, co se mě týkalo. O tom, jak vypadám, jak se chovám, dokonce i o své vlastní hodnotě. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem jen někoho, kdo se Sáře nikdy nevyrovná. Jednou jsem si s ním o tom zkusila promluvit. Řekla jsem mu, že mi to neustálé srovnávání ubližuje, že necítím, že jsem pro něj dost dobrá, když pořád vyzdvihuje Sáru na piedestal dokonalosti. On však jen pokrčil rameny a řekl: „Dramatizuješ to. Tak to není. Je to jen moje kamarádka.“
To neustálé vyzdvihování Sáry začalo pomalu a jistě ničit mé sebevědomí. Přistihla jsem se, že se ji snažím napodobovat. Začala jsem se jinak oblékat, snažila jsem se napodobit styl, který na ní zřejmě miloval. Dokonce jsem začala měnit své chování, abych byla víc jako Sára. Jenže ať jsem dělala cokoli, nikdy to nestačilo. Jednoho dne jsem se na sebe podívala do zrcadla a uvědomila si, že už ani nepoznávám, kdo jsem. Dovolila jsem, aby mi jeho slova zlomila pocit vlastní hodnoty. A tehdy jsem si řekla, že takhle už to dál nejde. Zasloužím si být milována taková, jaká jsem, ne taková, jaká nikdy nemůžu být. Sebrala odvahu a řekla mu, jak moc mě jeho slova zraňují. Když to opět odbyl slovy, že „přeháním“, věděla jsem, že je čas odejít. Nejsem ani nechci být jako Sára. A pokud to chce on, pak si musí najít někoho, komu to nebude vadit.
Názor odborníka, Candice Mostisser, specialistky na randění:
„Pokud má váš partner nejlepší kamarádku, kterou má skutečně rád, zkuste nejprve tuto osobu více poznat. Tím se zbavíte strachu, který vám často působí úzkost a další nepříjemné pocity, že jste horší než ona. Je dobré se přesvědčit, že to nejsou jen pocity ve vaší hlavě. Všechno má ale své hranice. Pokud jste tolerantní a přesto máte pocit, že mu nestačíte, protože jeho nejlepší kamarádka to dělá lépe, je na čase si promluvit, případně zajít za odborníkem.“
Příběh do redakce zaslala Monika T., wikihow.com
