Hrůzy druhé světové války bohužel nekončily zvěrstvy, která se děla v koncentračních táborech. I když už se blížilo osvobození a možná i mezi vězni panovala naděje, že se přece jen dožijí konce války, nacisté se masového vraždění nevzdávali. A tak životem v nelidských podmínkách zubožené vězně vyhnali na pochody smrti.
Ačkoliv již na přelomu roku 1944 bylo jasné, že se válka blíží ke konci a že Hitlerova vize o Třetí říši plné Árijců a světě zbaveném Židů nedojde svému cíli, nacisté ve zrůdnostech páchaných na vězních v koncentračních táborech pokračovali až do samotného konce. Jedním z důvodů bylo mimo jiné to, že Němci nechtěli, aby vězni byli osvobozeni spojeneckými vojsky, a tak i když se koncentrační tábory postupně uzavíraly, dělali vše pro to, aby do konce války zemřelo co nejvíce obětí.
Pochody smrti byly také jednou z posledních zoufalých snah nacistů zamést stopy po jejich zločinech. Na jaře 1944, kdy se spojenci začali přibližovat k nacisticky okupovaným územím, rozhodli se nacisté evakuovat koncentrační tábory a transportovat vězně na západ. Evakuace často probíhaly pěšky za otřesných podmínek, což mělo za následek další vysoké ztráty na životech.
Pochody smrti byly vyčerpávající, až stovky kilometrů dlouhé trasy, které museli vězni absolvovat často bez jídla, vody či odpočinku. Cílem byly především koncentrační tábory v západní části Německa, například Dachau nebo Buchenwald. Vězňové často šli dlouhé hodiny ve sněhu, v dešti nebo v mrazech, slabí a podvyživení.
„Popsat pochod smrti je prostě nemožné. Stačilo pár hodin a pětistup mužů ve vězeňských uniformách se proměnil v kymácející se zástup lidských trosek. Hladoví, utahaní, zmrzlí, zabalení do děravých dek, jež nás nemohou uchránit před větrem, klopýtáme po zledovatělých cestách, padáme a zase vstáváme,“ napsal ve svých vzpomínkách podle webu irozhlas.cz lékař, epidemiolog a vědec profesor Ervín Adam, který pochod smrti přežil.
Ti, kteří už vyčerpáním, nemocí nebo nedostatkem sil už prostě nemohli dál, byli bezohledně zastřeleni dozorčími ranou do týla. „Kdo nevyskočí dost rychle, dostane ránu holí, nebo se na něj vrhnou psi, kteří nás společně s esesáky hlídají. Kdo zůstane ležet, dostane kulku do týla. Smrt nevnímáme, příkopy jsou plné těl. Vlečeme se jako porouchaný stroj, bez jídla, bez pití, tu a tam se někomu podaří vpravit si do úst hrst sněhu, když hlídka není zrovna v bezprostřední blízkosti,“ tak znějí vzpomínky přímo z pochodu smrti.
K takovému rozsudku smrti ale stačilo i méně. Někdy pouze zavrávorání, jindy příliš pomalý krok, nebo třeba pokus o útěk. Dozorcům bylo všechno jedno a své oběti během pochodů často stříleli jen tak z rozmaru. Řada z nich se při pokusech o útěk zachránila tím, že skočila do příkopu vedle cest a předstírala vlastní smrt. Příkopy už tak byly plné mrtvých těl, a tak se to některým opravdu podařilo. Smrt ale nehrozila jen vězňům, kulku mohl schytat kdokoliv, kdo se vyzáblým tělům ploužícím se desítky kilometrů pokusil podat něco k jídlu nebo k pití.
Pravděpodobně největším pochodem smrti byla pěší cesta z Budapešti do rakouských koncentračních táborů, především Matthausenu, na níž bylo vyhnáno 76 tisíc vězňů, pochod z Osvětimi absolvovalo 66 tisíc vězňů, z nich 15 tisíc po cestě zemřelo, celkem během strastiplných pochodů smrti zahynulo kolem čtvrt milionu vězňů.
Podobně tomu bylo i u transportů v přeplněných dobytčích železničních vagónech. Pokud by si snad někdo myslel, že když se vězni vezli, měli větší pohodlí, nemohl by se víc mýlit. Ve vagónech byli lidé uzavřeni často i několik dní bez jakéhokoliv přísunu jídla či vody, bez možnosti vykonat potřebu nebo se umýt. Některé ženy v těchto podmínkách dokonce přivedly na svět potomky, většinou však na zastávkách transportů smrti vynášeli z páchnoucích vagónů stovky zubožených lidských těl utýraných k smrti. Pochody smrti probíhaly do posledního okamžiku pádu Třetí říše.
www.irozhlas.cz, www.holocaust.cz, www.pametnaroda.cz
