Statečná Jaroslava Skleničková: Přežila vyhlazení Lidic, koncentrační tábor i pochod smrti. O svých zkušenostech napsala dvě knihy

Když se 27. května 1942 uskutečnil atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, nacisté zuřili. A když Heydrich o pár dní později svým zraněním podlehl, rozhodli se ti nejvyšší představitelé nacistického vedení pomstít. Jako cíl svého teroru si vybrali Lidice, údajně i proto, že synové místních rodin sloužili v československém vojsku v Anglii. Dne 10. června 1942 Němci vesnici obklíčili, vypálili a srovnali se zemí. Všichni místní muži a chlapci byli zabiti, ženy a děti byly poslány do koncentračních táborů. Většina dětí byla usmrcena plynem nebo poněmčena. Do vesnice se po válce vrátilo 143 žen a 17 dětí.

Byla mezi nimi i tehdy šestnáctiletá Jaroslava Skleničková, která tak dostala novou šanci na život. Jaroslava měla v podstatě hned dvojí štěstí. Kdyby se narodila jako chlapec, byla by zastřelena přímo v Lidicích. A kdyby se narodila o pouhé tři měsíce dřív, nebylo by jí ještě šestnáct, byla by stále považována za dítě a nacisté by ji poslali do koncentračního tábora rovnou do plynu, stejně jako ostatní děti.

Utrpení v Ravensbrücku

Jaroslava Skleničková rozená Suchánková se narodila 27. března 1926 v Lidicích, kde spolu se svou sestrou prožívala šťastné dětství. Díky povolání svého otce, který byl šéfkuchař, ale poznala život také v Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové či v Praze. Dětství ale definitivně skončilo právě 10. června 1942, kdy nacisté vtrhli do Lidic, které srovnali se zemí, otce Jaroslavy zavraždili a ji spolu s matkou a sestrou poslali do koncentračního tábora Ravensbrück. „Bylo mi šestnáct, ale vypadala jsem tak na čtrnáct, vytáhlá, hubená holka, ještě nevyvinutá. Když jsme babičky, matky a mladé ženy – celá vesnice – stály v umývárně pod sprchami, jak nás bůh stvořil, vešel dovnitř lékař SS v doprovodu jedné vězeňkyně, aby viděl, co mu do lágru přibylo za nové pracovní síly. Jak mezi námi procházel, všimla si mě právě ta vězeňkyně, Češka Hana Housková: Co ty, štěně, tady děláš?“, vzpomínala v roce 2021 při rozhovoru pro deník Právo.

V Ravensbrücku si Jaroslava prošla peklem. Musela denně pracovat v nelidských podmínkách dvanáct hodin, žila mezi blechami, trpěla hlady, přežila úplavici i kurděje. Vrozený problém s kyčlí vlivem těžké fyzické práce zašel tak daleko, že jí lékař zakázal pracovat, což by normálně vedlo k rozsudku smrti, naštěstí se její kartu podařilo zničit, a tak se vyhnula plynu. Utrpení ale stále nebylo u konce, s blížícím se osvobozením ji i její sestru a matku vyhnali nacisté ještě na několik dní trvající pochod smrti. I ten ale Jaroslava přežila.

Péče o rodinu

Když válka v roce 1945 skončila, Jaroslava neváhala a dokončila si vzdělání, aby mohla začít pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze. Krátce na to poznala svého budoucího manžela, kterého si v roce 1951 vzala a pořídila si s ním dvě děti. K péči o ně se o pár let později přidala také starost o těžce nemocnou matku a dvě děti její sestry, a tak se rozhodla zaměstnání opustit.

Po smrti matky nastoupila v roce 1971 do Telexportu Československé televize jako referentka. Jakmile nastoupila do důchodu, rozhodla se pro návrat do svých rodných Lidic, ačkoliv bylo městečko poznamenáno těžkou tragédií, která se jí přímo týkala. Jaroslava se ale nikdy nenechala zlomit a i když trauma, které v mládí prožila, včetně pobytu v koncentračním táboře, poznamenalo její život i fyzické zdraví, dokázala prožít šťastný a naplněný život po boku svých blízkých.

Celoživotním vzorem jí byly ženy, které poznala v koncentračním táboře Ravensbrück a jejichž obětavost a hrdinství tolik obdivovala. „Po celý můj život jsem se snažila chovat stejně čestně, nezištně a obětavě jako ony,“ uvedla podle webu ct24.cz Skleničková. Nejmladší žena z Lidic nechtěla, aby příběh její rodiny i sousedů zůstal zapomenut, a tak své vzpomínky zvěčnila ve dvou knihách, Vzpomínky mě stále tíží a Jako chlapce by mne zastřelili a stala se držitelkou prestižní Mezinárodní ceny Egona Ervína Kische za život a dílo.

Bojovnice za demokracii

I když za sebou měla krutý životní příběh, dokázala si Jaroslava udržet nadhled a nepropadala sebelítosti. A to ani tehdy, kdy si komunistická propaganda lidický příběh přisvojila pro své ideologické účely. Po roce 1989 pak často veřejně dávala najevo své demokratické postoje a nezapomněla připomínat, že lidskou důstojnost, svobodu a demokracii je třeba chránit a rozvíjet.

Také ve stáří si zachovala svěží mysl a zdravé myšlení a ráda se zúčastňovala nejrůznějších diskuzí a besed věnovaných druhé světové válce i komunismu. Zřejmě i díky svému přístupu k životu se Jaroslava Skleničková dožila krásného věku osmadevadesátí let. Zemřela obklopená rodinou 28. září 2024 ve svých rodných Lidicích jako poslední žena přeživší lidický masakr.

Zajímají vás příběhy lidí z druhé světové války? Přečtěte si, čím mladý Petr Ginz obohatil život Terezíně.