Podle řady mužů i všeobecného zkostnatělého mínění by ženy měly být vždy uhlazené, voňavé a ladné. Muži mají často dvojí metr: to, co si dovolí oni, by mělo být ženám zcela zapovězené. Přitom tyto drobné prohřešky dělají taky, někdy dokonce s notnou dávkou hrdosti. Následujících pět zlozvyků muže u žen odrazuje, ale sami je dělají s grácií sobě vlastní.
Všichni jsme lidé a máme své nedostatky. Některé z nich jsou nám ale přičítány více či méně podle toho, zda jsme muž nebo žena. Muži nad tím mávnou rukou, ženy si musí dávat pozor, aby náhodou nepošramotily svou křehkou auru něžnosti. Ať už jde o hlasité říhání, plynatost nebo jiné společensky nepřijatelné projevy, zdá se, že co je povoleno mužům, je pro ženy zcela nepřípustné. Pojďme se společně podívat na pět běžných zlozvyků, které muže odrazují, ale přitom je sami vykonávají s klidem a beze studu.
Je to klasika. Pánové si někde uvolní tlak a pak se tváří, že je všechno v pořádku. Dokonce se občas zasmějí nad tím, jaký majstrštyk právě provedli. Ale běda, pokud se něco podobného stane ženě! V takovém okamžiku je to katastrofa. Ženy prý přece plynatostí netrpí, ony pouze voní po fialkách! Realita je ovšem někde úplně jinde. Všichni pouštíme větry a někdy nás to prostě zaskočí. Ale proč by to mělo být pro muže vtipné a pro ženy nechutné? Příroda si přece nevybírá.
Říhání po jídle je v některých kulturách znakem spokojenosti, naše geologická poloha ale tyto kultury nezahrnuje. Určitě však znáte situace, kdy sedíte s přáteli u stolu a některý z mužů si zcela neomaleně hlasitě říhne. Reakce? Většinou smích a poplácání po zádech. Pokud to ale udělá žena? Náhle je to jako společenské faux pas, které by se mohlo zapsat do dějin trapnosti. Přitom pánové často říhají jak o závod, a ještě jsou na to hrdí. Pokud se ale žena odváží něco podobného, čekají ji pohledy plné pohrdání od okolí. Nikde není psáno, že my ženy se takto potřebujeme projevovat veřejně, spíš by bylo vítané, kdyby se v tomto směru krotili muži.
Muži občas působí, jako by to plivání na chodník patřilo do jejich genetického kódu. Stačí projít kolem skupinky kluků na ulici a člověk má pocit, že sleduje mistrovství ve flusání na dálku. Ovšem pokud by to samé udělala žena? Nejen že by to vypadalo společensky nevhodně, ale dost možná by to vyvolalo i rozruch a znechucení. Proč by ale jeden malý plivanec měl znamenat společenskou pohromu jen proto, že je od ženy? A nebo jinak, proč se muži nemohou nechutného odplivávání zdržet, když pro ženy to není problém?
Muži se často poškrábou tam, kde je to zrovna svědí, a to i uprostřed společnosti. Nehledě na to, že se třeba jedná i o intimní partie. Žádná velká věda, prostě to potřebovali a stalo se. Ale představte si, kdyby to udělala žena! Pravděpodobně by schytala minimálně pobouřené a šokované pohledy. Škrábání je přece přirozená věc, a když to svědí, tak to svědí. Ale ženy jsou natolik kultivované, že na rozdíl od mužů nepříjemný okamžik vydrží a pokud se situace stává neúnosnou, najdou si na poškrábání vhodné místo, kde nebudou na očích širokému okolí.
Muži a sport, to je kapitola sama o sobě. Zatímco si zvedají činky v posilovně nebo dávají koš na basketu, jejich hlasité vzdechy, hekání a sténání jsou téměř rituálem. Ale zkuste jen pomyslet na to, že by něco podobného dělala žena. Náhle by to bylo vnímáno jako něco zvláštního, možná dokonce divného. Přitom tyto zvuky často vypovídají jen o tom, že člověk prostě dělá něco náročného. Ale opět, co mužům projde, ženám se neodpouští.
www.psychologytoday.com, www.cosmopolitan.com
