Děti často vidí věci jinak, než tomu ve skutečnosti může být. Ale křivdy, které se jim staly, si s sebou mohou nést až do dospělosti. Odchod jednoho z rodičů je vždycky těžký. Dítě najednou přichází o toho nejbližšího člověka, který je součástí jeho života.
Do redakce poslala svůj dopis paní Adéla. V dětství její maminku opustil její otec. Kvůli jiné ženě. Ta se ovšem postarala o to, aby se táta svým dětem odcizil. Nejezdil za nimi, nebral si je na víkend. Nyní, na sklonku života, se chce omluvit a vídat. Paní Adéla však nemá chuť otci odpouštět.
Táto,
vím, že bych ti teď správně měla odpustit a říct ti, že je vše zapomenuto, ale bohužel, to nejde. Neumím to. Neumím si poradit s tím, že jsem dětství protrpěla, že mi bylo smutno po mém tatínkovi, po tom, že jsi nás mohl vzít s bratrem na výlety, k sobě domů. Mohli jsme spolu trávit Vánoce, narozeniny a prázdniny. Přesto jsi nikdy nic z toho neudělal. Nevzal sis nás k sobě. Protože ti to ta tvoje žena nedovolila. Svedla tě, ale ty ses nechal. Tohle bych ti v dospělosti uměla odpustit. Ovšem to, že ses vykašlal na své děti a měl rád ty její, dával jim vše a na nás sis, kromě alimentů, nevzpomněl. Nepřijel jsi. A v tu dobu bych dala všechno, co jsem měla. Jen abys přijel, dal si s námi kus dortu a smál se.
A my jsme se odcizili. Vídala jsem tě jen zřídka a přirozeně jsme si byli cizí. Já ani bratr jsme se na tebe nemohli spolehnout. Něco jsi slíbil, ale pak ti tvoje žena nakukala, že potřebuje to či ono a zrušil jsi to. Několikrát jsme na tebe čekali v předsíni, sbalení a těšili jsme se na výlet. A tys jen zavolal, že nemůžeš, že Antonie potřebuje to nebo ono a prý to vyjde příště. Přestali jsme doufat a zařídili se podle toho.
V posledních pár letech jsme se občas viděli. Jel jsi do města do nemocnice, k lékaři a podobně. A vždy ses se mnou chtěl sejít. Svolila jsem, protože jsem si říkala, že je dobré mít o tobě nějaké zprávy. Občas sis posteskl, že ten čas utekl a já už mám rodinu, děti. Postupem času chřadlo tvé zdraví, byl jsi lítostivější, citlivější a emotivnější. Možná sis uvědomil, cos všechno ztratil, jak jsi nám moc ublížil. Možná sis to nyní dovolil říct nahlas. Každopádně tati, promiň, ale pozdě. Už jsme s bratrem jinde. Máme své životy, staráme se o své rodiny a pravidelně chodíme a pomáháme mamince, která nám vždycky obětovala první i poslední.
Prosíš nás o odpuštění. Říkáš, že chceš umřít s pocitem, že jsme ti odpustili. Tati, ale já to nedokážu. Neumím to. Nesu si s sebou stále křivdu, že jsem tě ztratila. Neměla tě v dětství, nevyrůstala po tvém boku. Chápu, že jste si s maminkou nerozuměli, ale to ještě neznamená, že škrtneš ze života mě a bratra. Budu s tebou v kontaktu, budu ti odpovídat na zprávy a volání, ale neodpustím ti. Nikdy.
Tvoje dcera Adéla
Paní Adéla si s sebou nese velkou křivdu z dětství, kdy od nich odešel otec. Netrávil pak s nimi dostatek času, protože to nechtěla jeho nová žena. Vztahy velmi ochladly a změnily se na velmi formální. Nyní, na stará kolena si to táta vyčítá. Chce to změnit, ale pro paní Adélu je pozdě. Neodpustí. Co byste dělali vy? Přečtěte si dopis paní Eleny, která se rozhodla opustit své děti, aby se mohla nadechnout a žít.
Autorský text na motivy příběhu, který do redakce poslala paní Adéla O.
