Dane, mrzí mě to, ale nemůžu se rozhodnout, proto odcházím,” píše v dopise Eliška, která stojí na rozcestí

Paní Eliška (42 let) se vdávala mladinká. Její jediná dcera už je z domu a Eliška zjistila, že s manželem toho mají jen pramálo společného. Jejich vztah sklouznul do stereotypu, na který si oba zvykli. To, co se popisuje v knihách a ve filmech, nezažila Eliška ani na začátku jejich vztahu. Chyběla jí romantika, květiny, randíčka, komplimenty. Toho se jí dostalo, když do firmy nastoupil nový kolega. Zahrnul jí pozorností, láskou a tím, co dlouhé roky nezažila. A ona teď neví, jak se dál rozhodnout, co v životě dělat. Začít s novým přítelem, anebo zůstat věrná manželovi a jejich stereotypnímu vztahu? V dopise manželovi se rozhoduje a nechává nás nahlédnout do jejích myšlenek.

Dane,

mrzí mě to, ale nemůžu se rozhodnout, proto odcházím. Vím, že je to možná pro tebe divné a nečekané, možná mě spousta lidí odsoudí. Ale nevím, co dělat. Nevím, jak se v životě pohnout dál, jak se rozhodnout. V tobě mám jistotu, známe se přes dvacet let, žijeme spolu roky. Vím, co od tebe můžu čekat, i to, čeho se nikdy nedočkám. Bohužel. Jenže je tady i někdo, kdo mi připomíná, že jsem žena. Krásná a toužící nejen po žhavém doteku, ale také po komplimentech a po romantických gestech. Chci být žádoucí, žádaná, milovaná a opečovávaná.

Stereotyp, který nudí

Tys na to nikdy nebyl, to vím. Když jsem se párkrát snažila tě vzít na romantickou večeři nebo tě překvapit, vždycky to bylo fiasko. Pamatuji si jedno překvapení, kdy ses mi vysmál do obličeje, že na tyhle kraviny nejsi a pevně doufáš, že už to nikdy víc nezopakuji. K narozeninám jsi mi dával praktické dárky, které jsem nikdy nechtěla. Hned ze startu jsme tak sklouzli ke stereotypu, nebylo nic mezi tím. Nevím, možná kdybych neotěhotněla, tak si tě nevezmu. Neměli jsme a nemáme nic společného. Jenže se nám narodila dcera, a to zaměstnávalo mou mysl. Musela jsem dostudovat, pečovat o dítě i domácnost a ještě k tomu všemu chodit do práce. Nebyl čas na to řešit, jestli jsem šťastná, nebo ne.

Dcera odešla z domu

Jak běžel čas, dcera rostla, až odešla studovat do Prahy, kde plánuje, že se usadí. Domů jezdí na víkendy, ale ne na všechny. Užívá si života, přátel, společnosti a večírků. A s jejím odchodem mi ubyla spousta práce. A najednou mám čas přemýšlet nad svým životem a vším, co je v něm dobré, ale taky špatné. A zjistila jsem, že vlastně nejsem spokojená a šťastná. Chtěla bych, abychom se spolu šli projít, odjeli na wellness víkend, k moři na dovolenou, toužím po tom jít s tebou na večeři, do kina nebo divadla. Nic z toho ty nechceš. Zavrhneš to hned v zárodku, že co mě to zase napadá za hlouposti, ty chceš mít svatý klid.

Kolega, který vše změnil

A pak k nám do práce nastoupil kolega, který mi dává najevo, že se mu líbím. Skládá mi komplimenty a já jsem se je po letech bez nich ráda naučila přijímat. Ten první mě rozplakal. A to chválil pouze to, jak mi suší moje šaty, víš, ty žluté... Ale ty vlastně určitě nevíš. Kolega se mi začal dvořit a já jsem odolávala dlouho. Ale podlehla jsem. Políbila jsem ho a změnilo se tím úplně všechno. Pro mě. Najednou nevím, co vlastně od života chci. Jestli žít s tebou v něčem, co mě roky nedělá šťastnou, nebo se vrhnout do něčeho nového. A tak volím třetí možnost, odcházím a budu chvíli sama. Třeba si uvědomím, co chci. A třeba ti dojde, že chci tvou pozornost a lásku. Nechci být jen tvá posluhovačka. Jestli zjistíš, že ti chybím, ozvi se. Jinak pojďme každý svou cestou.

Promiň, Eliška.

Paní Eliška stojí na křižovatce a rozhodnout se je velmi těžké. Nechce volit mezi manželem a kolegou, tak se rozhodla odejít a být chvíli sama, aby mohla přemýšlet. Udělala správně? Nebo měla zůstat v manželství? Jak byste se rozhodli vy?

Přečtěte si také dopis slečny Báry, která se rozhodla o svou maminku nepostarat s tím, že to není její povinnost.