“Milá Dominiko, vrať nás zpátky do svého života, jsme tvá rodina,” píše v dopise paní Eva své dceři, s níž se vzájemně odcizily

Svůj dopis píše dceři paní Eva, kterou trápí, že se jí dcera vzdaluje a odstřihla ji ze života. I když je dospělá a žije sama, podle sebe a svých pravidel. Rodinu potřebuje přeci každý, dříve nebo později. A tak se Eva rozhodla dceři napsat, aby jí vysvětlila, že i když spolu nesouhlasí ve všem, tak to neznamená, že by se od rodiny měla vzdalovat.

Mílá Dominiko,

já vím, že toho teď spolu moc společného nemáme a momentálně je období, kdy si asi nerozumíme, ale trápí mě, že mě ani nevyslechneš a nenajdeš si na mě čas. Já tady věčně nebudu a myslím, že si zasloužím respekt a to, že mě budeš alespoň naslouchat, co ti chci říct. Jsi moje dcera, Dominiko. A to se prostě nezmění. Pamatuješ si, jak jsme si kdysi byly blízké? Ty dny, kdy jsme spolu jezdily na kole, povídaly si, smály se? Měla jsem pocit, že nám nic nemůže stát v cestě. A teď… Teď mám pocit, že žijeme úplně jiné životy, jako by mezi námi byla obrovská propast. Nevím, kdy a jak se to stalo, ale ty jsi mi utekla. Ne fyzicky, ale někde v našich myslích, ve způsobu, jakým žijeme a jak se díváme na svět.

Nebudu ti zasahovat do života

Vím, že máš svůj život. A nebudu ti do něj nikdy nijak zasahovat nebo ti kázat, co máš dělat. Ano, mám svůj názor, ale vzpomeň si, to ty taky. Taky jsi mi říkala, co bych měla a neměla dělat. A to jsem tvá matka! Jsi dospělá žena a máš právo žít tak, jak chceš. Jenže to, jak často mluvíš o tom, že „nemám právo ti do toho zasahovat“, mě zraňuje. Jako bych byla jen nějaký obtížný přívěšek, kterého se nemůžeš zbavit. Ale já jsem tvoje máma, Dominiko. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší, i když jsem možná ne vždy věděla, jak to udělat správně. Nemyslím si, že moje názory jsou špatné, jen proto, že jsou jiné než tvoje.

Společná řeč

Když tě vidím, jak žiješ, jak přemýšlíš, mám často pocit, že tě nepoznávám. Neříkám, že je to špatně, ale... nedokážu to pochopit. To, že si vybíráš cestu, kterou bych já nikdy nevolila, mě mate. Tvoje volby – ať už jde o práci, přátele, vztahy – jsou mi cizí. Proč se mi s tím nikdy nesvěříš? Proč jsme si přestaly povídat? Vždyť, i když bych třeba nesouhlasila, neznamená to, že bych tě neměla ráda. A že mě nezajímá, co v životě děláš, jaké lidi kolem sebe máš. 

Je mi líto, že to takhle mezi námi dopadlo. Že už nejsme schopné najít společnou řeč. Ale přiznávám, i já jsem udělala chyby. Možná jsem byla příliš tvrdohlavá, možná jsem tě chtěla moc ochraňovat. Možná jsem tě chtěla vidět jako tu malou holčičku, kterou už dávno nejsi. A možná jsem ti nedala dost prostoru být sama sebou. Možná jsem ti měla naslouchat víc.

Ale nemůžu se ubránit pocitu, že ty sama jsi se od nás, od rodiny, odtrhla. Jako by ti na nás už vůbec nezáleželo. Někdy si říkám, proč nám nepíšeš, proč nezavoláš, proč nejsi ochotná se potkat. Je to tím, že nás odmítáš? Nebo jsi se prostě rozhodla, že náš svět není pro tebe? Tohle mě bolí nejvíc. Dominiko, nechci tě ztratit. A přiznávám, že jsem z tebe zklamaná – ne kvůli tomu, jaký máš život, ale kvůli tomu, že mě nechceš do něj pustit. Ale i přes to všechno tě mám ráda. Chci, abychom našly cestu zpátky k sobě, protože vím, že někde uvnitř jsme si pořád blízké. Možná nejsme stejné, možná už nikdy nebudeme. Ale věřím, že můžeme znovu najít společnou řeč, když budeme obě chtít.

Prosím, napiš mi, zavolej mi, cokoli. Ale hlavně mi dej vědět, že o to stojíš i ty. Protože já tě mám pořád v srdci.

S láskou,
 

máma

Paní Eva chce kontakt s dcerou, ale ta se rodině vzdálila. Jak to má řešit? Co dělat, aby se dcera zpět vrátila? Jak byste tuto situaci řešili vy?

Přečtěte si také dopis paní Diany, která píše milence svého bývalého manžela. I když jí přebrala muže, paní Diana pochopila, že ji vlastně vysvobodila.