“Milá mami, ráda o tebe pečuji, ale je to s tebou těžké,” píše v dopise Jana své matce, která jí pomalu začala řídit život i domácnost

Do redakce poslala svůj dopis paní Jana. Před třemi roky se rozhodla pečovat o svou nemocnou maminku, která už nemůže žít bez pomoci druhých. Nastěhovala si ji k sobě domů do pokoje pro hosty a stará se, jak jen může. Jenže ne vždycky to je s její maminkou lehké a jednoduché. Má totiž svou hlavu. Paní Jana se proto rozhodla napsat své mamince dopis.

Milá mami,

mám tě moc ráda, udělala jsi toho pro mě v životě dost a já jsem ráda, že se teď o tebe můžu postarat. Chci ti vše vynahradit a není lepší způsob. Kdybych stála znovu před rozhodnutím, zachovala bych se stejně jako před třemi lety. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych tě dala do domova důchodců. Shodli jsme se s manželem už před pár roky, že pokud se naší rodiče neobejdou bez naší pomoci, pomůžeme jim, jak to bude možné. Manželovi se v podnikání daří, a tím pádem jsem mohla pracovat na půl úvazku a mít tak dost času na děti, domácnost a teď taky na péči o tebe.

Přestěhuješ se k nám

Jak čas plynul, potřebovala jsi mě víc a víc. Jezdila jsem k tobě denně a pomáhala, jak to jen šlo. Nechávala ti vozit obědy, vozila tě k doktorům, zkrátka vše, co bylo třeba. Když to nestačilo, věděla jsem, že přichází ta doba. Přestěhovali jsme tě z tvého bytu k nám do domu. Je velký, děti velké, takže jsme měli dost prostoru. Připravili jsme ti pokoj přesně tak, jak jsi potřebovala a chtěla. Přivezli jsme i vybavení z tvého domu, aby sis připadala jako doma. A začali jsme spolu žít.

Není to s tebou jednoduché

Začátky byly skvělé, hodně jsme si povídali, smáli se. Pomáhala jsi mi s vařením a já se cítila hezky, že tě mám vedle sebe. Jak šel čas a tvé zdraví chřadlo, stávalo se naše soužití těžší a těžší. Nic, co jsme já nebo manžel udělali, ti nebylo dost dobré. Jídlo bylo moc studené, moc teplé, málo slané, moc slané. Povlečení jsem moc naškrobila - i když ho neškrobím, jsme moc hluční, nedíváme se na ty správné pořady v televizi a spoustu dalšího. Chvíli jsme to tolerovali a omlouvali tě, ale maminko, není to vůbec jednoduché.

Máme své zvyky

S manželem žijeme spoustu let, máme své zvyky a tradice, ale tobě není nic po chuti. Na snídani se scházíme, ale ty chceš jíst u sebe, když ti jídlo přineseme, tak prý nechceme tvou společnost. Vlastně nikdy ic neuděláme špatně. Není možné se ti nijak zavděčit. Je těžké o tebe pečovat a ty nám to vůbec neusnadňuješ. Komanduješ nás, neustále dáváš rozkazy a měníš mi dům k obrazu svému. Mami, je to moje domácnost a můj domov, chci vše mít uspořádané podle sebe, jak jsem roky zvyklá. Mám tě moc ráda, nedala bych tě do domova důchodců, ani náhodou. Jen je to s tebou často dost těžké a já nevím, jak dlouho to vydržíme. Prosím, občas nás za něco pochval a tolik nekritizuj. Bude se nám žít dobře.

S láskou tvoje dcera Jana

Jak se má paní Jana poprat s tím, že maminka jí do všeho mluví a v její domácnosti je generálem, který vše organizuje? Řekli byste to svým rodičům? Nebo je dali do domova důchodců? Co byste na místě paní Jany dělali vy?

Přečtěte si příběh paní Andrey, která si v dospělosti uvědomila, jak jí zákazy, příkazy a všechno kolem ovlivnilo její život.